Několik poznámek P. Jiřího Hájka k situaci církve a společnosti nás

22.06.2011 - úvahy

Porýnský cisterciácký mnich Cesarius z Eisenachu na zač. 13. století napsal zvláštní charakteristiku téměř zákonitého vývoje klášterů středověku:

Přísná kázeň a silný duchovní život přinášejí sebou i vzrůst hmotného bohatství.

Hmotné bohatství však narušuje kázeň a vyvrací duchovní život.

Narušená kázeň řeholí a upadající duchovní život nakonec vedou i k hospodářskému úpadku.

 

Cisterciácký mnich měl na mysli klášterní život, ale zdá se, že jeho „středověké" názory mají všeobecnou platnost, kterou lze vztáhnout na vývoj duchovna v lidské především české pospolitosti v dnešní době. Pokusím se o to:

 

1/ V době komunizmu jsme žili pod přísným dohledem (kázní) diktatury a jestliže jsme chtěli ve víře žít, bylo třeba aby náš náboženský život byl hluboký. V čem a jak ? Uvědomovali jsme si, že jsme zcela (tj. existenčně) závislí  na Bohu. Stane se jen to, co chce Bůh - nic víc a nic míň, ať jde o přístup ke vzdělání nebo jen finanční ohodnocení v zaměstnání. Více jsme Bohu věřili (důvěřovali), než abychom jen věřili v jeho existenci, byli jsme mu oddáni a vděčni za každou maličkost duchovní i hmotnou. Tehdejší Desetiletí duchovní obnovy pod patronací českých světců bylo asi záměrně postaveno za základech národní lidové zbožnosti a bylo vyjádření našeho hlubokého duchovního života. Proto se spontánně setkávalo s velkým ohlasem a pád komunizmu jsme takřka fanaticky připisovali naší světici Anežce. Naše víra byla tak hluboká až zaslepená, že neviděla a snad i nechtěla vidět mezinárodní souvislosti, které pád komunizmu způsobily.

(Přísná kázeň bez duchovního života je dril, teror a totalita neslučitelné se svobodou člověka. Naproti tomu duchovní život bez kázně nemá prostor, ve kterém by se uplatnil. Stane se jen soukromou zálibou jednotlivce, sebeuspokojováním jeho náboženských potřeb bez jakéhokoliv vlivu na okolí.)

Historický příklad od sousedů: Německo mohlo dosáhnout odpuštění svých hrozných vin, kterých se dopustilo příklonem k Hitlerovi, a krutostí 2. svět. války jen u Boha a ne u vítězů, kteří s Němci zacházeli v mnoha případech stejně krutě jako kdysi oni s poraženými. Jestliže chtěli dále žít, měli pouze jedinou možnost: uznat svou naprostou - existenční - závislost na Bohu, především na jeho odpuštění. Stane se jen to, co chce Bůh - nic víc a nic míň. Proto tehdejší němečtí křesťanští politikové vyhrávali volby a věnovali Bohu důležité místo v životě společnosti. Počty duchovních povolání zvláště mezi sudetskými Němci jsou také toho dokladem.

 

2/  V listopadu 1989 nastala u nás druhá fáze popisu cisteriáckého mnicha: „hmotné" bohatství.

Desetiletí duchovní obnovy bylo rázem opuštěno, objevily se nové možnosti pastorace a nebývalé bohatství dříve nemyslitelných akcí  zaplavilo všechny prázdné kouty. Exercicie pro všechny „stavy": svoje místo mají rodiny s dětmi, bez dětí, svobodní(é), ženatí, vdané, vdovy, panny, varhaníci, kostelníci, lektoři, akolyté; k tomu rekolekce krátkodobé i dlouhodobé, diskuse, přednášky a semináře na všechna myslitelná témata, duchovní i neduchovní koncerty v kostelích, charismatické konference s tisíci účastníky; několik katolických nakladatelství chrlí množství knih, vydává se nepřeberné množství časopisů konzervativních i nekonzervativních, s církevním schválením i bez něho, rozhlas a televize se věnují náboženským tématům, existuje i katolický rozhlas a katolická televize, pouti celonárodní, diecézní, farní, krátkodobé na známá i neznámá místa, dlouhodobé, tuzemské a zahraniční, modlitba breviáře soukromá i společná, krátce řečeno čeští křesťané jsou syceni obrovským duchovním bohatstvím. A i když je všechno zaměřeno na podporu a prohloubení duchovního života, pro byla „nedostatek času" opuštěna lidová zbožnost jako mariánská úcta, úcta ke svatým, úcta k eucharistii (např.: kdysi v Praze zavedený a dobře fungující 40-tidenní výstav Nejsv. Svátosti se omezuje jen na několik málo hodin, možná jen minut), nedělní mše sv. je pouze splněním povinnosti, ke které vážeme i batolata, která svým vyrušováním a někdy i křikem úspěšně devalvují hodnotu Kalvarské Oběti. Fungující „náboženský provoz" není vyjádřením hloubky víry, ale udržováním zavedených pořádků. Ani zdaleka to není kázeň Božího řádu. („Mše patří ke každé pouti, tak musí být i na naší pouti", říkají starostové, kteří k náboženství nemají žádný vztah.) Naproti tomu my ukazujeme druhým, že jsme „normální" a neuvědomujeme si, podle jakých norem chceme být „normální". Žijeme podle zásady „modli se a bav se" a bavit se tak, jak se baví svět (podle vzoru „takový normální ples"). Při setkáních křesťanů ať už duchovních či méně duchovních  nesmí chybět zábava. Jakákoliv, hlavně ta, která láká děti a té je také věnována největší  reklama a po slavnosti je jejímu popisu v katolickém tisku věnováno nejvíce pozornosti. A výsledek ?  Ani zdaleka nemáme takovou hloubku víry, kterou v době totality obdivovali návštěvníci ze západních zemí, když pozorovali naši zbožnost při liturgii i mimo ni. Vidíme téměř všeobecný úbytek účastníků nedělních bohoslužeb, úbytek přijímání svátostí, pokles zájmu o vyučování náboženství, neochotu se angažovat ve prospěch farnosti tj. místní církve, snižující se počet duchovních povolání, a snahu za vše činit zodpovědným kněze a biskupy. Jak je to možné ? Vždyť jsme si v době totality stále stěžovali na to, že laici nemají možnost pro církev veřejně pracovat! Kde je chyba, ptáme se znovu a znovu.

A protože jsme dostali možnost využít i skutečné hmotné bohatství, nemáme žádné překážky toho nevyužít bez ohledu na to, že k nám bylo dovezeno, že jsme se na jeho vytváření svou prací nepodíleli, a že to máme chápat jako Boží dar. Dožadujeme se dotací na charitní a sociální projekty, na opravu kostelů, do kterých nikdo nechodí, usilujeme o navrácení církevního majetku, vidíme miliardy z církevních restitucí - jedním slovem jsme fascinováni bohatstvím a majetkem, ať už ho vlastníme nebo ne. Už vůbec nejsme na Bohu závislí existenčně, víra a Bůh nehrají v užívání hmotného bohatství žádnou roli a jen se divíme, že naše velké duchovní a hmotné zajištění neláká ateistické rodiny, rodiče a děti a nepřitahuje je k duchovním věcem.

Německý příklad je obdobný: V Německu se kostely a kláštery vyprazdňují přes všechen dostupný komfort. Dnešní mladá generace nemá důvod získané hmotné a duchovní bohatství připisovat Bohu a starat se o budoucnost. Že to vytvořili jejich rodiče z velké víry a přísné kázně, kterou jim přikázala poválečná chudoba, už je zapomenuto.

V této fázi se nachází nejen Česko a Německo ale celá Evropa. Evropská unie má odpor poukazovat v jakémkoli směru na křesťanské kořeny, ze kterých Evropa vyrostla.

 

3/ Třetí Cesariova věta mluví o následcích ztráty kázně a vyvráceného duchovního života - o hospodářském úpadku, který se dnes už hlásí o slovo a už klepe na dveře. Žádná rozpočtová kázeň ve státních financích, stávky proti reformám, které by omezovaly hmotnou spotřebu, jen vyhledávání zábavy. A duchovně? Svátostný Kristus je v našich kostelích opuštěn a zamčen, aby nám někdo neukradl naše hmotné bohatství: sochy, obrazy a umělecké předměty, které nevystavujeme za bílého dne při náboženských průvodech ale v noci jako muzeální artefakty.  (Jaký je rozdíl mezi nocí muzeí a nocí kostelů ?)

 

4/ Nezbývá než Cesariovo proroctví vzít na vědomí a podřídit se Božímu vedení. Znovu objevit a přijmout, nalézt hloubku duchovního života v tom, že je nutné existenčně spoléhat na Boha, a tak připravovat připravující se (opakující se první) fázi života církve a národů podle řeholníkova proroctví.

 

Závěrem:

Od Origena pochází hluboká myšlenka, že lidstvo trvalou blízkost Boží nemůže vydržet, a že časem potřebuje Boží vzdálení, aby v dobách zesvětštělé kultury opět poznalo, jak ubohé je bez Boha.

Vždyť vlastní tragika dějin nespočívá v tom, že pracně vybudovaná kulturní díla se stále znovu mění v ruiny. Hlubší tragiku dějin musíme spíše hledat v tom, že lidstvo je stále znovu vrháno ze světla nejjasnějších  poznatků do temna omylu a nepravdy. (Peter Wust: Nejistota a odhodlání, Vyšehrad 1969).

 

Jiří Hájek

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 5. května 2024

svátek má Klaudie

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)