Nad výsledky sčítání lidu

  Sčítání lidu z minulého roku ukázalo, že se ke křesťanské víře a církvi hlásí stále méně občanů naší země. Do jisté míry je to způsobeno všeobecnou nedůvěrou vůči institucím. Výsledky však také říkají, že církve jsou v očích mnoha lidí nepřitažlivé a nezajímavé. Je proto na místě klást si otázky. Jsme jako křesťané opravdu tak nudní a málo věrohodní? Jak srozumitelně sdělit to podstatné tak, aby to druhé oslovilo a zaujalo?

Naše společnost se stále více tříští, roste nezájem společně něco dělat, roste nedůvěra nejen vůči institucím, ale mezi lidmi navzájem. Vysoké procento těch, kdo se dobrovolně rozhodují pro život bez druhého člověka, vypovídá také o tom, že život s druhým je vnímán jako zátěž a omezení. Rozpady manželství rovněž hovoří o změně společnosti, ve které žijeme. Počet těch, kdo se při sčítání lidu nepřihlásili k žádné národnosti, dává najevo, že to již není významná lidská hodnota, kterou by bylo třeba komukoliv sdělovat. Nesignalizuje to vše určité vykořenění, neukotvení člověka, jakési vakuum, kde mizí také zájem o druhého, o nějaké hodnoty?

Sčítání však také sdělilo, že ani český člověk není sto duchovní prázdnotu vydržet. To, že 3/4 milionu respondentů vyplnilo kolonku - věřím, ale instituci k tomu nepotřebuji, naznačuje hledání v široké nabídce různých spiritualit. To, že polovina všech respondentů vůbec nevyplnila kolonku o náboženské příslušnosti, může říkat, že je jim to fuk, ale také, že nějakému státu do toho nic není, že je to vnitřní věc člověka. Tím podle mne jen roste důležitost a potřebnost křesťanské věrohodnosti, pravdivosti a srozumitelnosti. Výsledky sčítání lidu i v oblasti příslušnosti k církvím jsou jistě veličinou relativní, ale mohou nás zdravě provokovat.