eL iX ír života

20.03.2018 - úvahy

úvahy z roku 2011 (2011-1951=60=LX)

Pane Ježíši, odpusť mi a pomoz mi.

 

 

 

 

 

 

eL iX ír  života

 

****

 

 

 

Jan Peňáz

 

 

 

 

 

pár slov k LX. výročí mého  narození a křtu svatého

(* 29.6.1951 a pokřtěn P. Václavem Küchlerem 3. 7. 1951 v nemocniční kapli v Novém Městě na Moravě, biřmován kardinálem Trochtou 20. 5. 1972 v Litoměřicích a přijal jméno Pavel, na jáhna vysvěcen  5. 3. 1978 v Brně, na kněze 25. 6. 1978 v Brně vždy biskupem Josefem Vranou,  primice v Jamách 9. 7. 1978, kaplanem na Vranově u Brna, Jedovnicích a Ostrově u Macochy, farářem v Moutnicích a Žatčanech 1982 – 1990, děkanem a farářem ve Velkém Meziříčí a duchovním správcem v Netíně, Borech a Uhřínově a od r. 2008 farářem ve Křtinách, předsedou výboru Matice Velehradské od r. 2007,

15. 9. 2010 jmenován kaplanem jeho Svatosti)

 


4. doplněné vydání vyšlo 17.7.2011

Jsem si vědom, že jsem asi řekl dost špatných slov. Někdy jsem si to uvědomil vzápětí, někdy mi to došlo až později, něco mi asi ještě nedošlo ......

Chci to vyvážit následujícími  větami - vzpomínkami na 60 let darovaných od dobrého Boha ...

 

 

1.  Slavkovice  a Nové Město

Pan učitel Aleš Zavadil nás učil poznávat přírodu, pan řídící Josef Novotný nám ve škole recitoval latinský Otče náš a pan farář Josef Hladký dokázal současně psát mladším dětem učivo na tabuli a jinou látku diktovat starším dětem. Pak všechny přezkoušel a nakonec vyprávěl poutavý příběh.

Naším poutním místem byla Zelená Hora. Když jsme tam o svatojánské pouti dorazili, nikde nebylo hnutí. Vzpomínám jen na to, že přede mnou byly samé kabáty. Proto jsem většinou šel na kůr. Tam se mi udýchanému a ve vydýchaném prostoru každý rok udělalo špatně a musel jsem na čerstvý vzduch. Jednou jsem tam uviděl spolužačku, kterou jsem znal z náboženství a která se mi velice líbila. Napadlo mě, že aspoň letos to musím kvůli ní vydržet, že by byla ostuda, kdybych odcházel zelený jak tráva. A nevydržel.

Mons. Pekárek kázal jednou, že k sv. Janu Nepomuckému chodí křesťané, když Vysočina zbělí květem, k Panně Marii obyčtovské, když zčervená třešněmi, a na novoměstský kostelíček, když zežloutne zralými klasy.

V Novém Městě jsem chodil do školní jídelny. Když jsem se pak navíc doučoval francouzsky, přicházíval jsem tam mezi posledními. A jedna starší kuchařka mě jako patnáctiletého kluka napomenula, že nesmím být každý den poškole, že musím přicházet včas. Ale její mladá kolegyně Jiřina Šustrová, která věděla, že to byl přípravný kurs kvůli Dijonu, jí řekla: „On tam není za trest a pro špatné učení, ale úplně z opačných důvodů.“ Veřejně se mně zastala, jen krátce, jen malou poznámkou, ale na to se také do smrti nezapomíná. Jaké bylo moje překvapení, když jsem mladou paní kuchařku ze školní jídelny uviděl na novoměstské faře, kde se právě připravovala hostina pro děti před prvním svatým přijímáním. To, že veřejně známý člověk - kuchařka je pro děti autorita - dává své schopnosti, zkušenosti a za totality i své postavení  do služeb církve, pro mne bylo tenkrát velkým povzbuzením.

Vzpomínám, jak  v roce 1968, kdy se zase mohlo jít o novoměstské pouti s procesím na kostelíček, přesvědčil pan Horák mně a bratra, abychom šli za mládence a nesli sošku.

V roce 1976 jsme s několika bohoslovci a mladými kněžími plánovali týden pěšky po Vysokých Tatrách. Bylo to poprvé, kdy jsem se vydával na takovou túru, proto jsem si koupil nové boty, říkalo se jim pohorky. Předtím jsem neměl čas si je vyzkoušet. Bratr Pepík pochopil, že by to mohlo dopadnout špatně, proto si vzal ponožky namočené v Alpě a boty si obul a jeden den v nich chodil, aby mi je připravil. 

Moc mě také potěšil, když  mi v dětství poslal po Ježíškovi  nový pásek k hodinkám. Všiml si, že ten můj už je  potrhaný.

Potěšila mě i sestra, ačkoli si vlastně stěžovala: „Byla jsem v Novém Městě na křížové cestě a zapomněla jsem si očistit kolena od klečení. Když jsem se vracela, na dědině se bavila mládež, a všichni to na mně viděli.“

 

2. Francie

V roce 1967 jsem díky stipendiu francouzské vlády nastoupil s dalšími Čechoslováky na Carnotovo lyceum v Dijonu. Po třech letech studia jsme si tam mohli udělat maturitu. Už za 1. republiky tam studovali mladí od nás, byl mezi nimi i Čestmír Císař a když se stal ministrem školství, tuto možnost obnovil. Byli jsme vřele přivítáni. Říkali nám pořád „Messieurs les Tchèques!“ (Pánové Češi.) Rozdělili nás do tříd, zase vítání. Pořád však kolektivně. Čtvrtého dne našeho pobytu byla neděle. Šel jsem do kaple, sám z 24 krajanů. Viděli mě malí francouzští primánci a hned to hlásili tomu knězi. „Pane abbé, je tady jeden Čech.“ A on mi řekl: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl jsem a on na to samozřejmě francouzsky: „Jene, já tě u nás vítám.“ Byl první, kdo mě oslovil jménem. Už jsem nebyl jen člen nějaké skupiny, ale jedinec, který má své jméno. Vždyť i Bůh zná každého jeho jménem, jak připomíná Bible na mnoha místech.

3.

Začátky byly krušné. U nás jsem se učil francouzsky jen jeden rok. První vyučovací hodinu na lyceu byl zeměpis. Probíraly se všeobecné věci o rovnodennosti, slunci v nadhlavníku a podobně. Dával jsem pozor a dělal si poznámky. Na konci hodiny jsem měl v sešitě  tři slova: Le soleil brille. Slunce svítí.

Umíte si také představit ten stesk po domově, když jsme v tom věku nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. Abbé Delaunay, tak se jmenoval náš kněz, však druhý rok přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa.“ Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.

4.

Až teď si uvědomuji, jaký to byl dar od Pána Boha, když jsem se v dospívání dostal ze země za železnou oponou do svobodného světa. Do Evropy, protože už tenkrát tam mladí Francouzi i Němci nemluvili jen o hrůzách druhé světové války a neplánovali odvetu, jak tomu bylo u nás. Tam už uvažovali o smíření a hrdě o sobě říkali: Jsem Evropan.

Nebylo to jednoduché, vzpomínám, že když jsem dostal první dopis, šel jsem s ním do parku a s pláčem jsem ho četl, zvláště, když tam tatínek psal, že bábička se každý den dívá, jak zapadá slunce a říká: Tím směrem  je Dijon a tam je můj vnouček. 

5.

K MDŽ dostala maminka jednoho spolužáka od spolupracovnic dárek: zaplatili jí hovor se synem v Dijonu. Domlouvalo se to předem. Z vrátnice přišli a řekli mu, že zítra o půl druhé mu bude máma volat. Tak tam šel už dříve a všichni jsme mu přáli, aby to dobře dopadlo. Čekal půl hodiny a  nic. Smutný se vracel do studovny. V Brně byl mezitím poplach: jak to, že se neozval na předem ohlášenou výzvu. V dopisech se pak  vše vysvětlilo. O té půl druhé měli z Dijonu zavolat: Jsme připraveni a celé spojení by se spustilo. Pan vrátný to neudělal, a proto se  nic nepodařilo a vznikly velké obavy. Dnes, kdy má každý  mobilní telefon (říkám tomu všeobecná mobilizace), to zní úsměvně, ale tenkrát to bylo vážné.

6.

V Carnotově lyceu v Dijonu jsme jedli u stolů, kde sedělo osm kluků. Služba přivezla mísu s osmi porcemi a dala ji na kraj stolu. Žáci si postupně nabírali. Ti první samozřejmě nejvíc a nejlepší kousky. Zasedací pořádek byl stejný po celý rok. Seděl jsem u zdi, naproti mně žák z jiné třídy, jehož rodiče pocházeli z kolonií. Znal jsem ho však znal z lycejní kaple. Na kraji seděli synkové z takzvaných lepších rodin. Nebyli zvyklí brát ohled na druhé a nabírali si, jak chtěli. Jednou to asi přesáhlo meze a tak přilítl hlavní studijní dozorce a přikázal: Vyměnit místa. Ta dvojice šla ke zdi a já s Jean Pierrem na první místo. Velice rychle jsme z této pozice navrhli Francouzům zvyk, který byl u těch stolů, kde se seděli jen Češi, že se z mísy začne nabírat poprvé každý den u jiné dvojice.

7.

Jedny velikonoční prázdniny jsem trávili v táboře pro mládež na Riviéře blízko Monaka. Tam jsem na hod Boží sledoval velikonoční obřady v katedrále. Na mši svaté byl přítomen prezident Konga, Joseph Mobutu, tenkrát ještě věřící katolík, i když se možná k víře před smrtí vrátil. Řekl jsem si, půjdu po mši svaté dopředu, abych si ho zblízka prohlédl. Ochranka samozřejmě fungovala už tenkrát a zařídila to tak, že čestná návštěva odešla bokem, a když se lidé nahrnuli dopředu, nebyl tam už nikdo.

Navštívil jsem také proslulé Cassino v Monte Carlu (jedna z původních tří vesnic, tvořících knížectví Monako). Do lidové herny s automaty pustili jen pár spolužáků, mne ne, neměl jsem kravatu. Další den jsem si ji vzal a šel tam znovu. Měl jsem sebou 3 franky. Dal jsem do automatu první, nevypadlo nic. Dal jsem tam druhý, dopadlo to stejně. Dal jsem tam třetí vypadlo jich deset. Kdybych šel domů, měl jsem jich sedm navíc. To jsem neudělal, jako to v takové chvíli neudělá nikdo. Postupně jsem je tam všechny naházel a odcházel jsem se ztrátou tří franků. To bylo naštěstí a díky Bohu moje první a poslední sázení. Skromně doufám, že si to více lidí vezme jako příklad k následování, protože bez ohledu na měnu a počty to dopadne vždycky takhle. 

Jednou jsme jeli stopem až na hranice Francie s Itálií, do městečka Menton. Je známé slavnostmi pomerančů a citronů, na jaře tam na ulicích byly stromy slité těmito zralými plody. Vyrostlí v socialismu jsme si se spolužákem řekli, že si jich pár utrhneme a budeme tak mít zadarmo něco k jídlu i jako nápoj. Chvilka strachu, a už to bylo. V ústraní jsme je začali loupat první plod. Zakousl jsem se do něho jen jednou. Na městských plochách vysázeli pomeranče plané, tak trpké, že sevřely celé hrdlo, takže opravdu žízeň přešla.

8.

Další Velikonoce jsme trávili na Korsice. Tam jsem na Zelený čtvrtek v katedrále v hlavním městě poprvé sledoval, jak biskup umýval nohy dvanácti starcům. Nevím, kdo je vybíral a řadil, ale všichni byli buď šedovlasí nebo holohlaví, jen ten poslední měl tmavé rozcuchané vlasy  a husté černé obočí. Prostě  Jidáš. Na Velký pátek jsem se spolužákem Františkem jel stopem do města Sartene, kde se koná křížová cesta s dvěma kajícníky. Ten velký, v červeném šatě, dělá Krista a nese kříž. Dříve to býval bandita, který se dal na pokání. Lidé však byli od banditů sužování, proto sypali rozbité sklo na cestu, aby ten, který se chce obrátit, trpěl ještě víc. Vlekl za sebou řetěz, dříve mu na něj znenadání někdo šlápl, aby upadl, dnes jsou místa pádu stanovena předem kvůli televizi. Ten druhý jde v bílém a má úlohu Šimona. Řekli nám, že dnes už se na obojí hlásí běžní lidé. Spali jsme v klášteře u františkánů a jeden mnich mě se spolužákem vedl do našeho pokoje. V tom šel po chodbě velký kajícník, už v civilu. Mnich nás hned nacpal za nejbližší dveře, abychom ho nespatřili.  Zahlédl jsem však jeho tvář i jeho pohled. Drobný člověk s laskavým výrazem a mírným pohledem.

9.

Na internátě v Dijonu byly stovky Francouzů, gymnazistů i těch, kteří už byli po maturitě a připravovali se ke konkursu na význačné univerzity. Mnozí z těch starších byli doslova pobláznění levičáctvím, přímo horovali pro Lenina, Trockého i Mao Cetunga. Nikdy však nepřišli za námi zeptat se nás na tu „novou a lepší“ společnost, kterou jsme zažili na vlastní kůži. Nechtěli prostě znát pravdu, žili ve svých nebezpečných snech.

Úplně jinak se zachovala jedna dáma, která nám zastavila, když jsme s kamarádem Petrem při návratu z Lurd stopovali u Bordeaux. Když zjistila, že pocházíme ze země za železnou oponou, hned řekla: „ U nás ve Francii se o Sovětském svazu hodně debatuje. Někteří jsou pro, jiní proti. Já jsem si řekla, že se tam prvně pojedu podívat. Byla jsem tam. Jsem proti!“

10.

Byla možnost ve Francii zůstat, s maturitním vysvědčením tam berou na většinu vysokých škol bez přijímacích zkoušek. Po srpnu 1968 nám byla celá Evropa nakloněna. Někteří spolužáci tam také zůstali, třeba Tomáš Týn, který vstoupil k dominikánům a těsně po pádu berlínské zdi zemřel v Itálii na rakovinu. Sám sebe nabídl jako smírnou oběť za svobodu v Československu a Bůh ji přijal. Zemřel v pověsti svatosti 1.1.1990. Už bylo zahájeno řízení o jeho blahořečení. Měl jsem to štěstí, že jsem ho uviděl po dvaceti letech a mohl s ním mluvit necelé dva měsíce před jeho smrtí. Hodně jsme si spolu rozuměli a moc dobře mi vždy poradil. Já jsem si však po maturitě nedovedl představit, že bych zůstal v cizině a už nikdy neměl spatřit svou rodinu. Jak jsem později zjistil, to byl pocit, který vedl většinu nás Čechů a Slováků zpět do vlasti, i když jsme si nedělali iluze o tom, co nás v normalizaci čeká.

11.

Když jsem ukončil v roce 1970 studia ve Francii, chtěl jsem si ještě užít svobody, protože  bylo jasné, že jak se vrátíme, spadne klec. Na dobrou radu spolužáka Jana jsem už v lednu požádal písemně ministerstvo školství o povolení použít služebního pasu k cestě do Itálie. Chtěl jsem vidět Řím, zatímco někteří spolužáci jezdili do Beneluxu (bylo to na jedno vízum pro všechny tři země a nebylo to tak daleko). Odpověděli mi kladně, teprve později podobné žádosti všechny zamítali. Stopem jsem dojel až do Říma. Byl jsem i na audienci. Pavel VI. tehdy prošel půl metru ode mně. Pokračoval jsem dále na jih, až na ostrov Capri, a pak jsem se obrátil k severu. Přimělo mě k tomu, že v Neapoli jsem si v poledne na chvilku sedl a když jsem asi zdříml, nějaký kluk se mi pokusil sebrat z ruky hodinky. Přespával jsem v ubytovnách pro mládež, občas i pod širým nebem. Studentský kaplan z Dijonu mi dobře poradil, abych v Římě nehledal nocleh u našich krajanů, že tam je to sledováno, že bych pak měl potíže. Udělal jsem dobře, že jsem ho poslechl.  Když jsem přijel do města Perugia, bylo to po třech nocích pod širákem, potřeboval jsem se umýt a proto jsem vyhledal malý hotel. Majitel nás dal na pokoj tři a vysvětloval, jak má každý po sobě sprchou umýt vanu. Řekl jsem si, že ti dva Italové zřejmě budou spát dlouho, já potřebuji vyjít na stop hodně brzy. Vstal jsem a sbalil se. Oni se však probudili a řekli mi, že majitel asi ještě spí, ať to zaplatím jim, že mu to předají. Jako poctivý křesťanský kluk z vesnice jsem to udělal a vyšel ven. Majitel tam čekal a říkal: Platit. Už jsem platil, odpověděl jsem mu. Kde? Na pokoji. Tak tam jdeme. Šel se mnou a vzal od kluků peníze, které by jinak před ním asi zapřeli.

12.

Když jsme se sešli s českými a slovenskými spolužáky u nás v roce 1991, vyprávěli své zážitky ti, kteří na základě znalostí francouzštiny pracovali v Alžírsku a dalších zemích. Když jsme jako studenti byli na prázdninách v Tunisku, pokřikovaly na  nás malé děti: Bonsoir Madame (Dobrý večer, paní). Ted na ně v těch zemích mládež pokřikovala: Je déteste les Américains (Nenávidím Američany). Za deset let pak padla newyorská dvojčata.  Doutnalo to však už v té době. 

Když jsem pak navštívil své profesory a své spolužáky, zaujali mě dva.

Spolužák, který se mezitím stal starostou, se mi chlubil: Opravili jsem střechu a omítku kostela, teď se dáme ještě do dlažby (ve Francii je odluka církve od státu, věřící hradí ze sbírek světlo, teplo a platy kněžím a ostatním služebníkům farnosti, obec či město se stará o budovy jako takové).

Jedna profesorka na gymnáziu říkala, že vždy bere za kolegy jejich hodiny v sobotu. Ti jsou rádi, že v sobotu nemusí přednášet a mohou odjet z města už v pátek, a ona je ráda, že za ni vezmou její hodiny ve středu. Ten den je ve Francii na základních školách prázdno, aby děti mohly jít na katechismus (na katolickou faru), na biblickou hodinu (na evangelickou faru) či na rabínské učení (do synagogy). Ona může celou středu učit děti ze své farnosti.

13.

Když v totalitě přijeli Francouzi za mnou, velmi se divili, že jsem jim pořád říkal: Buďte opatrní, tady se nemůže o všem mluvit. Po letech mi řekl jeden z nich: Já jsem si při tvých pokynech vzpomněl, že naši říkali, že takové to bylo ve Francii za války. Odpověděl jsem mu: Nediv se, u nás válka neskončila, pokračovala jako „studená válka“. Tentýž se  mi přiznal, že když se pak přes Prahu vraceli domů, byli tak naštvaní, že na Karlově mostě vykřikovali nahlas, jak je to tady špatné s tou svobodou. Jenže to vykřikovali francouzsky a nikdo jim nerozuměl.

Snažil jsem se vždy ukázat jim co nejvíc a seznámit je s mnoha lidmi. Všichni je vždy pěkně pohostili, pak se vedly dlouhé debaty. Když se pak vraceli a přejeli hranice, zastavili se v prvním hotelu a poslali mi pozdrav: Máme se tady dobře, jíme velmi málo a spíme hodně.

V Brně jsem se setkal s francouzsky mluvícími turisty, tenkrát to byla vzácnost. Ukázal jsem jim pár pěkných míst, oni mi pak z vděčnosti dali bankovku v hodnotě 50 švýcarských franků. Poděkoval jsem a schoval si ji. Kdybych se dostal někdy ven, bude to pěkná sumička. Když jsem pak jel za naše peníze vlakem do Říma na svatořečení naší Anežky, vzal jsem padesátku potají s sebou. Koupím si za ni lístek z Vídně do Mariazell. Také jsem tam cestu přerušil a na nádraží šel vyměnit bankovku za šilinky. Už neplatí, řekla mi paní u okýnka. Tak jsem jel do Mariazell stopem. Moc se to nedařilo, blížil se večer, byl jsem bez peněz  a v té chvíli jsem vzpomínal, jak za monarchie bylo od nás ve Vídni podobných nešťastníků daleko víc. Nakonec to dopadlo dobře, musel jsem sice přespat na nádraží, ale do Mariazell jsem se dostal. Jen jsem se divil, že v přímluvách se modlí za Československo. Nemohou přece vědět, že jsem tady mezi lidmi. To už začaly události po 17. listopadu, o kterých jsem se na cestách nedozvěděl. Z Mariazell mě vzal zpátky řidič autobusu. Vracel se prázdný v pondělí večer z hor, kam ráno vezl školáky z hlavního  města. Vzpomínal, jak za mlada, za Dubčeka, chodíval na tancovačky do Bratislavy. Netušili jsme ani jeden, že už za pár týdnů se to vrátí.

 

14.   Seminář v Litoměřicích

Když jsem se mamince poprvé a potichu svěřil, že bych se přihlásil do semináře, dala mi radu, kterou  nikdo od té doby nepřekonal: „Musíš se hodně modlit!“ Do semináře jsem byl přijat na první přihlášení. Pouze bratr mi řekl, že se ho někdo z místního národního výboru ptal: „Co ten tvůj brácha vyvedl, že na něj přišla taková hromada  dotazníků?“

Své profesory jsme měli rádi, oni také s námi více prožívali své kněžství. Pan profesor Stanislav Novák vždycky přijel nabitý zážitky ze své farnosti anebo z kaplanování ve Vršovicích.

Jednou nám také řekl: „Chlapci, představte si (tímhle to však uváděl pokaždé): Do kostela k nám jezdí pán a vozí svou ženu  na vozíčku. Teď v neděli přišel sám  a tak jsem se ho zeptal, jak to snáší, takové trápení. Víte, co on  mi řekl: Pane faráři, naše manželství vždycky bylo šťastné. Ale od té doby, co se to mé ženě stalo, co má poškozenou míchu, je naše manželství ještě šťastnější.“ To byla bomba. A to je bomba dosud.

Od té doby to říkám všem snoubencům a dodávám, že každá reklama má pět částí, které jsou pořád stejné, pouze ta čtvrtá se pokaždé mění: Mladý (1) opálený (2) štíhlý (3) člověk  si koupí náš výrobek a drží ho v ruce, případně ho baští (4) a tváří se neskonale šťastně (5).  Tak to však nemusí být a ani není, nadarmo se neříká, že reklama je od slova klamat. Štěstí nedosáhneme tím, že podlehneme nákupní horečce.

První setkání s StB

Pan rektor litoměřického semináře, Mons. Poul, rodák z Radostína, čekával každé poledne u vchodu a předával nám doporučené dopisy. Když jsem tam byl už 9 měsíců, podával mně obálku ze zpáteční adresou SNB a s velkým pochopením mi řekl: „Na každého to jednou čeká.“ Vevnitř totiž bylo pozvání na služebnu SNB, kam pravidelně jednou za týden zvala tajná bezpečnost jednoho bohoslovce, aby získala agenty pro spolupráci.

Úředník v civilu se mě tam vyptával na mé spolužáky z Francie, jestli něco nevím o těch, kteří tam zůstali, co jsme měli v semináři k obědu. Nemohl jsem si tenkrát vzpomenout, což mi asi pomohlo, protože jsem tím ukázal, že mám slabou paměť´a pozorovacích schopností. Úředník si vše zapisoval a ukončil to oznámením, že mi ještě napíše dopis a že se podepíše Alexandr.

Za rok, o zimních prázdninách 1973, když jsem byl doma u rodičů, přišel takto podepsaný dopis. Na obálce bylo jen mé jméno a příjmení, a protože tatínek se jmenoval úplně stejně, dopis otevřel. Byla v něm pozvánka od Alexandra, abych čekal v 10 dopoledne na okraji rodné vesnice, že tam pro mně přijede auto. „Co to je za divné psaní?“ ptal se mne tatínek. Řekl jsem mu vše. Po poradě s rodiči a s panem farářem z Jam jsme se domluvili, že v tu hodinu se všichni budou modlit a já nikam nepůjdu a budu čekat doma.

Lidé potom vyprávěli, jak přes Slavkovice několikrát přejelo černé auto. Nakonec přijelo k nám. Vystoupili dva muži. Jeden pořád mlčel a druhý se vyptával na seminář a naznačoval, že by je velmi zajímalo všechno, co se v něm děje. Snažil jsem se jim naznačit, aby to ode mě nechtěli. Pak jsme jim dali svačinu. Odcházeli a při loučení, kdy už ze mě spadlo všechno napětí, mi řekl ten druhý: „Kdybyste se něco dozvědělo těch spolužácích emigrantech, že nám dáte zprávu?“ V té chvíli jsem už přestal dávat takový pozor a proto jsem přikývl, což mne dodnes mrzí. Tím to všechno pro mně, Bohu díky skončilo. Nikdy se ke mně nehlásili ani spolužáci z ciziny ani tajní.

Bylo však více kolegů, na které dělali hrubší nátlak. Jednomu z nich přímo řekli: „Víte, že my vás můžeme fyzicky zlikvidovat a vůbec nic se nám za to nestane. Znáte přece případ kněze Coufala z Bratislavy a kněze Popieluszka z Polska.“

 

15.   Vojna

V roce 1973 jsem po druhém ročníku nastoupil na vojnu. V přijímači se mnou byl na stejné rotě i bohoslovec Jiří. Pochodoval vždycky za mnou. Když jsme dostali povel ke společnému zpěvu, za chvilku na něho řvali: „Vojíne, proč nezpíváte?“ „Nemohu.“ „Jak to, že nemůžete?“ „Musím se smát tomu, jak Peňáz zpívá falešně!“

Když už jsem byl v druhém ročníku, dali jsme se jednou s Toníkem ostříhat dohola. Náš „příklad“ následovali i někteří nováčci. Velitel si nás pak všechny zavolal a řekl: „To je ostuda, než vám narostou vlasy, nepůjdete ven z kasáren. Myslím, že to bude trvat nejméně měsíc.“ Jeho zástupce dodal: „Myslím, že to budou dva měsíce.“  Nakonec jsem dostal vycházku už za 14 dní. Šel jsem do kina a tam lidé pokřikovali: „Vojáku, nevidíme přes vaše vlasy.“

 

16.   Primice

Měla být 2. července 1978, ale kvůli mírovým slavnostem na Cikhaji jsem ji musil o týden odložit. Když jsem byl u okresního církevního tajemníka žádat o dovolení, řekl mi, že stejně ví, že jsem se v cizině školil k ideologické diverzi. Odpověděl jsem mu, že to je  nesmysl, protože škola ve Francii byla státní, ne církevní, a vybralo nás tam Ministerstvo kultury naší tenkrát socialistické republiky. On mi však namítl: „A co to promítání v kostele?“ Vzpomněl jsem si, že po přihlášení do semináře mi pan farář Bohuslav Marek řekl, abych večer v jamském kostele promítl pár diapozitivů ze svých cest. Protože jsem si koupil běžné turistické snímky, udělal jsem to a měl jsem k tomu obyčejné vysvětlivky. Páni soudruzi se to však dozvěděli a hned si to vyložili v tom horším  a pak mi to připomněli.

 

17.   Kaplanem na Vranově, v Jedovnicích a v Ostrově u Macochy

Maminka vždy vzpomínala, jak chodili z Radešínské Svratky na Vranov pěšky a jak s mou budoucí tetou spaly v kostele. Na Vranově jsem byl na praksi jako bohoslovec a pak čtyři měsíce jako kaplan. Později jsem tam zavedl pěší poutě z Velkého Meziříčí a Velké Bíteše. Po několika letech však přestaly. Škoda!

Odtud jsem byl poslán na  čtyři roky do jedovnické farnosti, kde díky Mons. Vavříčkovi  postavili nový kostel v Senetářově. Jako student jsem na něj také něco málo přispěl a dostal jsem pak pozvánku na svěcení. Využili jí bratr se sestrou, kteří tam jeli na motorce.

Při jedné hodině náboženství ve škole v Ostrově u Macochy jsem v roce 1981 dostal u tabule ledvinovou koliku. Odpotácel jsem se do sborovny a jedna ochotná paní mě odvezla na pohotovost. Děti zůstaly ve třídě samy a na pobídku malé Šárky se za mě začaly modlit. Je to i díky jejich modlitbě, že od té doby už takové problémy nemám.

Když klesl počet dětí přihlášených do náboženství pod šestnáct, neučilo se už každý týden, ale jen jednou za  čtrnáct dní. I v Ostrově se to stalo. Na podzim jsem řekl tomu zbytku věrných: „Děti, máme mít náboženství každé druhé pondělí. Já bych navrhoval teď, když bude zima, učit se každý týden a pak až bude hezky, už budete mít volno.“ Pak jsem na to jakoby zapomněl a bylo náboženství každý týden po celý rok. Fungovalo to několik let, pak přišlo nové vedení a musel jsem předem nahlásit dny, kdy přijedu, a dodržet je.

Na rodiče dělali velký nátlak. Jeden tatínek mi vyprávěl, jak ho lákali do komunistické strany. Nechtěl tam jít, proto řekl, že je věřící, i když do kostela vůbec nechodil. Pak si řekl, že za svými slovy musí stát. Začal chodit do kostela a našel odvahu zpívat žalmy.

Na jedovnické faře byla hospodyňka Anna. Měla skutečně zlaté srdce a mockrát jsem si také vzpomněl na její slova: „Najedl  se blínu.“ Říkávala to pokaždé, když slyšela, že někdo nadává. Ona mi také dobře poradila, když bylo nebezpečí, že hrkání po obci bude bývat bez ohledu na bohoslužby, takže by pak ministranti nemohli chodit.

Jako kaplan jsem nabídl ministrantům, že jim připravím hlemýždě přesně tak, jak je pojídají ve Francii. Připravil jsem pro každého kluka 2 kousky. Jindra snědl jeden a nic neříkal. Hospodyňka se na něj podívala a řekla mu: „Mám za tebe sníst ten druhý?“ On odpověděl naprosto upřímně: „Kdybyste mohla, tak jo.“

 

18.   Moutnice a Žatčany

V obou farnostech  jsem se dostal do živého styku s žitou vírou a lidovou zbožností zdravě vrostlou do společenského života. Pěkným jejím výrazem byly hody – svátek patrona farnosti se mší svatou, průvodem a kroji. V Žatčanech se podařilo i první svaté přijímání v krojích. V Moutnicích byly tři hodové  zábavy: v sobotu s moderní kapelou, aby přišlo hodně lidí a vydělalo se, v neděli s krojovanou kapelou, která předtím vedla průvod po obci a stálo to pochopitelně dost peněz, v pondělí s místními a jen pro místní, a to bylo nejlepší. Před tuto poslední zábavu jsem vložil vždy děkovnou mši svatou a komedianti se divili, že v tu hodinu měli u atrakcí prázdno.

Střet  názorů

Když jsem nastoupil do Moutnic, říkávali lidé z Vysočiny: Tam na Moravě, tam se máte, lidi nemusí pracovat tak těžce jako my. Tam je úrodná půda. Zahodí pecku a vyroste z ní strom a oni jen sklízí plody. To není jako ten těžký život u nás na horách.

A moji farníci říkávali nezávisle na nich: Tam u vás na Vysočině se lidi tolik nenadřou jako my. Tam jen zasejí obilí a zasázejí brambory a už se o to nemusí starat. My tady musíme pořád jen okopávat, plet, jednotit.

19.

 V roce 1988 se posledního dubna na kostelní věži připravovala nová stolice pro zvony. Přitom se svařovalo. Večer mně napadlo: Co kdyby to dopadlo jako s Národním divadlem v Praze? Co kdyby tam někde zůstala žhavá jiskérka. O půl jedenácté v noci jsem šel do kostela a prošel celou věž. Vše bylo v pořádku. Vracím se na faru a proti mně hlídka  ve složení předseda MNV, předseda hasičů a ještě jeden funkcionář. Procházeli obec, aby vzali uličníkům chuť psát v noci na prvního máje nevhodné nápisy na zem. Nevím, co si o mně v té chvíli pomysleli.

Hasiči se nejvíc bojí služby právě na 30. dubna a na Silvestra. To je nejvíc zbytečných zranění. My jsem se snažili konec občanského roku a začátek nového trávit společně na  modlitbách. Vždy o půlnoci byla pobožnost  střídavě v Moutnicích nebo Žatčanech. Jel jsem tedy v půl dvanácté v noci do Žatčan. Hned jak  jsem vyjel nad Moutnice, na protějším kopci zastavilo auto a zhaslo světla. Jinak na silnici nebylo živáčka. Napadlo mě, že to bude hlídka SNB a že si pak posvítí na ty, kdo si zřejmě rozjaření vyrazili na půlnoční jízdu. A bylo to tak: najednou červené světlo. Zastavil jsem a  tušil jejich zklamání, když uviděli jednoho střízlivého řidiče, který říkal, že jede do kostela. Ani doklady nechtěli.

20.

Asi v roce 1986 mi v neděli odpoledne volal muž, který se nepředstavil. Naléhavě na mě vyhrkl: Budete zítra doma, potřebuji s vámi mluvit. Ano. Dobrá, přijedu odpoledne kolem 4. hodiny. Hned mně napadlo, že to bude StB. Celé pondělí jsem se na to v modlitbách připravoval. Pak přišel mladý člověk, který si stěžoval na svou mladou ženu. Přijel s tím za mnou, protože jsem oddával někoho z jejich přízně.

21.

O moutnické varhanici a žatčanském varhaníkovi

Moutnická varhanice, paní Josefa Dohnálková, hrávala v neděli na obou mších svatých. Když jsem na té ranní řekl v kázání něco zajímavého, hned to využila při hrubé. Když jsem se například zmínil, že člověk může svým úsměvem druhému zlepšit náladu i v nevlídném počasí, hned ten den zpívali mladí píseň "Slunce ať svítí, kde jsi ty". Její manžel Adolf byl mým věrným spolupracovníkem, zvláště při dopisování kronik.

Pan Antonín Sedláček za varhanami hrál víc než šedesát šest let, ačkoli začínal v osmnácti letech jako naprostý samouk. To bylo tak: tenkrát, po první světové válce, chtěl dosavadní varhaník doběhnout faráře a v pátek mu znenadání vrátil klíče od varhan. Duchovní prosil o pomoc kostelního hospodáře, Antonínova otce. Ten neváhal a řekl: "Toníku, v neděli musíš hrát ty." Syn si na stůl namaloval klávesy a za den se naučil svou první píseň, takže sváteční bohoslužba mohla být s hudbou.

A nejsou jen spolupracovníci na kůru. V předních  lavicích v moutnickém kostele vždy zůstalo po dětech více bláta. Poprosil jsem starší děvčata, aby to vždy hned po dětské mši svaté uklidila. Vzala si to za své a poctivě to plnila. Když jsem  odsloužil svou poslední mši svatou v Moutnicích, řekla mi jedna z nich: „Pojďte s námi naposledy uklízet!“ Dodnes na to vzpomínám.

22.

Při svatořečení Anežky Přemyslovny jsem stál ve vatikánské bazilice úplně vzadu. Svatého Otce jsem viděl jen jako bílou tečku. Lidé kolem mně však neviděli vůbec nic. V závěru mše svaté jsem  proto nabídl paní vedle mne, že sepnu pevně ruce, že si na ně může stoupnout, aby aspoň na chvíli viděla, co se vpředu děje. Využili toho i další. Ptal jsem se jich, odkud jsou. Řekli, že od Nového Jičína. „A odkud jste vy?“ „Z Moutnic.“ Vedle mne se ozvalo: „Vy jste z Moutnic?“ Byl to P. Karel Janoušek, který mne neznal, protože odjel do Říma před mým nástupem do farnosti. Pak mi všechno ukázal. A v Moutnicích bylo mou  poslední  farářskou službou přivítat ho na  jeho první mši svaté v rodné farnosti.

23.

O moutnických pastýřích

Za svého působení v Moutnicích jsem zažil, jak obětaví muzikanti chodili na Štědrý večer po obci a hráli u každého domu koledy. Říkalo se jim pastýři. Jakmile děti uslyšely, že jdou, vyběhly je ven přivítat. I dospělí s nimi vyšli před dům a po koledách si všichni popřáli k svátkům. Když se děti vrátily domů, uviděly stromeček s dárky, které jim Ježíšek nadělil, zatímco byly venku. Tato tradice, předávaná z pokolení na pokolení a udržovaná i přes nepřízeň minulé doby, byla ohrožena o Vánocích 1982, brzy po mém nastoupení do farnosti. V sousedních Těšanech tenkrát jednoho pastýře srazilo auto a on nehodu nepřežil. Za rok proto váhali i Moutničtí. Kvůli větší bezpečnosti jsem pro ně pořídil pásy s odrazovými sklíčky. Chodil jsem s nimi a pozval jsem i svobodnou mládež, aby se přidala. Mladí si rádi dali říci, protože už se často u stromečku nudí. Chodili s pastýři a střídali se s nimi ve zpěvu a hraní koled. Především od muzikantů a jejich rodin to byla velká oběť, když tátovi dovolili, aby o nejposvátnějším večeru v roce opustil teplo domova a své nejbližší, a dělal radost cizím dětem. Byla to však radost pro celou obec. A první kousek vždy hráli na hřbitově pro své zemřelé.

24.

O tom, jak opravdu skončila Maryša

Bratři Mrštíkové napsali ve stejnojmenném realistickém dramatu, že Maryša svého o mnoho let staršího manžela nakonec otrávila. Skutečnost však byla jiná, než jak ji sourozenci Alois a Vilém popisují. Na moutnické faře zůstaly třetí opisy matrik, které stát v totalitě nezabavil. Ve snubní matrice z roku 1888 jsem našel zápis, že v místním kostele si 6. června vzal Felix Turek z přifařených Těšan, pětatřicetiletý vdovec se třemi dětmi, svobodnou jednadvacetiletou Marii Horákovu, které říkali Maryša. Na ni si sice myslel Šimon Petlák, který byl v té době na vojně, a ani jí asi nebyl lhostejný, ale je možné, že jí ženicha vybrali rodiče. Když však Maryša v moutnickém kostele slíbila před Bohem svému muži věrnost, také ji zachovala. Třicet devět roků spolu klidně žili a měli ještě čtyři děti. Snažila se být dobrou matkou všem dětem, vlastním i nevlastním. Vypráví se, že těm starším osobně žehlila kroj na hody, aby nikdo nemohl říci, že je zanedbává. Své vlastní dceři při tom říkala: "Až ty půjdeš na hody, budeš si to už dělat sama." Manžela dochovala do smrti a přežila ho o šestnáct let.

Realisté Mrštíkovi poskládali své drama ze tří událostí, které se však odehrály na různých místech. Právě někde v okolí Těšan slyšeli, jak na muzice křičí opilý voják, jehož děvče si mělo brát někoho jiného: "Stejně ti za ňó budu chodit!" V černé kronice se zase dočetli, že v Brně odsoudil krajský soud ženu, která otrávila svého muže. A když viděli, že si starší vdovec z Těšan bere mladé děvče, usoudili, že to musí dopadnout špatně. Nenapadlo je, že s pomocí Boží se dají zvládnout i těžší situace, asi neuvažovali o lidském svědomí a síle milosti. Napsali drama, které se nazývá realistické. Přitom z Turka udělali Vávru, z Horákových Lízalovy, ze Šimona pak Francka. Pouze v devátém výstupu druhého jednání nechali jediný pravdivý údaj: že do kostela v Moutnicích to z Těšan není daleko. Vše ostatní je tedy vymyšleno. Zlé jazyky tvrdí, že Vilém Mrštík, který učil v Těšanech, se tím pomstil za to, že Maryšin otec nechtěl dát svou dceru za ženu. Slyšel jsem, jak jeden starý občan vzpomínal, že jako dítě při prvním veřejném představení Maryši v Moutnicích seděl na zemi před lavicemi. Tam slyšel, jak si babička Turková, která seděla v první řadě, povzdechla: "To ze mě pan hočitel neměli dělat." Je zajímavé, že Maryša přežila i Francka, který si vzal slečnu Sýkorovou. Byl pohřben nedaleko od jejího manžela, a vypráví se, že Maryša se chodívala modlit k oběma hrobům. Po její smrti nechaly děti, které na maminku ani na tatínka nedaly dopustit, vyrýt na pomník nápis: "Napsáno drama, prožito větší." Oba hroby na starém těšanském hřbitově hned vedle hlavní silnice jsou dodnes udržovány a navštěvovány.

 

 

25.   Velké Meziříčí

Hned první neděli po mém nástupu měl jeden z velkomeziříčských kněží  jet na pouť do Zadního Zhořce. Jaksi se na to zapomnělo, nikdo tam nepřijel, proto zhorečtí  volali na faru, ať tam jedeme. Všichni jsme byli v kostele, telefon brala maminka. Naštěstí za ní přišel na besedu po mši svaté P. Alois Kadlec. Šel vyřídit vzkaz do kostela. Byl jsem ve zpovědnici a proto za mnou poslal ministranta. Ten přiběhl a říkal mi: „Váš tatínek vám vzkazuje, že máte hned jet do Zadního Zhořce na pouť, že vás tam už čekají.“

26.

Když nastoupil novokněz P. Ludvík Bradáč a měl první mši svatou u nás, řekl jsem mu u oběda: Odpoledne jedeme do Vídně, budeš tam dávat novokněžské požehnání. „Nemohu, nemám s sebou pas, nechal jsem ho v Brně.“ Podobně před primicí našeho rodáka Jiřího Bradáče ho sháněli jeho známí u nich doma. Tam jim řekli, že šel na faru. My jsme jim řekli, že tady byl, ale teď odjel do Vídně kvůli limonádám na primiční hostinu. „A to musí mít pití z takové dálky,“ vyhrklo jim.

Během dne bylo z továrny Svit po celé faře slyšet, jak někoho volají rozhlasem na vrátnici. Když jsem si pořídil zesilovač, jednou ráno jsem na dvoře do něj zavolal: „Otec Ludvík Bradáč a otec Vladimír Záleský ať se urychleně dostaví k vratům na náměstí.“ Vyrazili okamžitě, i když jim vrtalo hlavou, jak to, že ve Svitu znají jejich jména.

27.

Když jsem nastoupil do Velkého Meziříčí, měl jsem už šedivé vlasy. Řekli: Je mu 40 a vypadá na 50.

Když děti v Borech nemohly v náboženství přijít na to, kdo je jejich děkanem, napovídal jim mladý kaplan: „Kdo sem jezdí v neděli do kostela?“ „Jo, ten starej bělovlasej.“

Když jednou oddával o. Vladimír Záleský, šel jsem do kostela cosi upravit na nástěnce v boční lodi. Ze strany jsem viděl, jak svatební hosté měli v lavici v rukou otevřenou láhev alkoholu a jak si potají nahýbali. Jemně jsem na ně zahrozil. Asi to špatně pochopili, protože hned na mě začali prsty kývat, abych přišel blíž, že  mi také dají napít.

28.

Šel jsem po Bezděkově a všiml jsem si, že dva muži se pustili do opravy kapličky sv. Antonína. Dali jsme se do řeči a ptám se jich: „Jak se jmenujete?“ „Já Jan Smejkal.“ „Já Josef Smejkal.“ „A jste bratři nebo příbuzní?“ „Ne, ale jsme rodáci z Pustiny.“ O několik let později jsem dělal pořádek u kapličky u Alpy. Lidé k ní naházeli zbytky větví a tak podpořili růst plevele kolem dokola. Vytahal jsem ty klacky aspoň na hromadu k cestě a vytrhal plevel. Jel kolem řidič s vozíkem,  vše naložil a odvezl pryč. Jmenoval se Jan Smejkal.

Potom se stal mojí pravou rukou a při generální opravě fary, kdy se v podkroví pořídily 4 nové kaplanky, byl hlavním organizátorem stavby, opravdovým a dobrým poradcem pro všechny.

29.  O podkůvkách sv. Martina

Jednou se zachtělo sv. Martinovi podívat na vesničku, kterou po něm pojmenovali, na Martinice u Velkého Meziříčí. Osedlal tedy bělouše a vydal se na cestu. Bylo to kolem jeho listopadového svátku a byla mu zima. Dlouho se trmácel se svým věrným koněm po úzkých cestách Vysočiny. Když konečně dojel do Martinic, nijak se nepotěšil. Právě odtud odtáhli cizí vojáci a moc toho odvezli pryč. Ožebračení lidé si nemohli ani napéci o pouti koláče. Svatému Martinovi se jich zželelo. Poručil svému koni: "Šimlíku, zadupej!" Bělouš poslechl, zadupal a na zemi zůstaly ležet jeho čtyři podkovy. Hned se mu však udělaly nové. Když mu jezdec pošeptal, aby zadupal znovu, na zemi zůstaly ležet další podkovy. A svatý Martin jezdil přes Martinice křížem krážem. Od Nových dvorů až na kopec, ze Žlebů až na dolní konec, od rybníka až k tunelu. Pak to vzal kolem celé návsi a skončil u zvoničky. Znovu a znovu koni přikazoval, aby zadupal. Brzy byly celé Martinice plné podkov. Jakési dítě se pro jednu shýblo, že si ji doma pověsí pro štěstí, ale světe, div se! Podkova byla pečená a s makovou náplní! Děcko zavolalo své kamarády a kamarádky. Všechny děti pak začaly sbírat a ochutnávat. Brzy se k nim přidali i dospělí a za chvíli nezůstala v Martinicích na zemi jediná podkova. Všem velice chutnaly a jeden přes druhého tvrdil, že nikdy nic tak dobrého nejedl. O druhé svatomartinské pouti léta Páně 1991 si už martinická děvčata všech věkových kategorií makové podkovy napekla sama. A díky jejich obětavosti se tento zvyk zachoval dodnes. V Martinicích tak opravdu ožila starobylá legenda (Oživená legenda podle námětu z časopisu Zvonky 1990).

Když byla poprvé pouť na sv. Martina v Martinicích a po dvoudenním programu jsme vše v neděli večer zakončili společnou modlitbou Anděl Páně před zvoničkou, měl jsem velice blahý pocit: Mohu klidně spát, protože zítra nebude telefonovat  nikdo z okresu a volat mě na „kobereček“, abych vysvětlil, co jsem zase podnikal bez státního schválení, jak tomu bylo dříve v Moutnicích po každé mimořádné bohoslužbě.

30.   O sv. Mikuláši, mocném patronu

Svatý Mikuláš, kterému je zasvěcen kostel ve Velkém Meziříčí, je i patronem lidí ohrožených vodním živlem. A voda dokáže potrápit! Po městě je možno najít značky, kam až sahala voda při poslední velké povodni 21. května 1985. Přímluvu sv. Mikuláše jsme poznali v noci mezi 13. a 14. květnem 1996, kdy se prudce stoupající hladina Balinky zastavila 20 cm pod kritickou čarou, při jejímž dosažení by už musela být provedena evakuace. Svatý Mikuláš je také patronem obchodníků.

Farností probíhají důležité cesty z Moravy do Čech, nejnovější je dálnice D 1. Z mostu Vysočina spadly na jaře 1991 dolů nádoby s jedovatým plynem, který by stačil na otrávení celého města. Díky Bohu a přímluvám našeho patrona se nerozbily. Náš farní patron je i patronem dětí. Proto u nás chodí svatý Mikuláš zásadně v kostele, v co nejlepším oblečení a vždycky bez čertů. Děti ve farnosti jemu zasvěcené mají právo vidět důstojného světce v plné parádě a poznat jeho dobrotu a ne být vystrašeny nějakou odpornou čertovskou maskou.

31.

Když jsme se v roce 1996  vraceli autobusem z Říma, kde jsme byli poděkovat blah. Janu Pavlovi II. za svatořečení Zdislavy a Jana Sarkandra, zastavili jsme se poslední večer na parkovišti pod Assisi. Lidé ohřívali konzervy a sdělovali si dojmy z Věčného města.

Do toho začal z křoví zpívat slavík. V pozadí se v záři posledních paprsků skvěla bazilika bratra Františka, který tak vyzpíval krásu všeho stvoření.

V roce 1997 byly ve Francii Světové dny mládeže. Přípravný program pro  Čechy byl v diecézi Belfort. Na závěr byl večer, kde se představily všechny přítomné národy. Na podium se dával pro  každý z nich nějaký symbol. Češi tam dali pochopitelně láhev Plzně, Libanonci  obraz cedru, mladí z Guayany model rakety, protože v této kolonii je francouzská pokusná střelnice. Byli tam i Maďaři a Poláci. Když tam jménem těch posledních dávali  láhev vodky, vyvolalo to úsměvy po celém sále. Na konci setkání se však ujala slova mladá Polka. Perfektní francouzštinou řekla, že je zamrzelo, že jim vybrali jako národní symbol láhev alkoholu. Řekla, že všichni u nich doma si uvědomují, jaké velké zlo to je, a snaží se mu zabránit. Zakončila tím, že si však myslí, že by tam měl být pro jejich vlast  jiný symbol. Nezapomeňme, že jsme dali světu Jana Pavla II. Ohlas byl ohromný. 

32.

Když  v květnu 1994 v Lavičkách v předvečer žehnání právě dokončené kaple blahoslavené Zdislavy zakončoval otec provinciál Ambrož Svatoš duchovní přípravu, žehnal i zvon. Při přímluvách přišel vždy jeden zástupce každé věkové skupiny, přednesl prosbu, klepl na zvon a lidé odpovídali. Jako poslední nečekaně uchopil kladívko sám otec Ambrož a řekl: „Ať je paní Zdislava svatořečená“, a klepl na zvon. Do roka byla. 

V prosinci proběhlo zkoumání zázračného uzdravení MUDr. Straky, které bylo vyprošeno modlitbami k blahoslavené Zdislavě. Jsem rád, že jsem se na celém šetření mohl podílet jako notář a překladatel spisů do francouzštiny.

V roce 1996 pak byla stavba naším otcem biskupem zasvěcena jako kostel svaté Zdislavy.

Rok na to  se na jeho věži usadili čápi. Zedníci, kteří si pamatovali, jak je tam úzká plošinka, žasli nad tím, jak na tak malém prostoru mohli postavit tak velké hnízdo. A lidé se divili, jak jsme toho dosáhli, že na posvátné budově zasvěcené patronce rodin, je tak pěkný a výmluvný symbol rodiny.

Ve čtvrtek 11. června 1998 bylo v Lavičkách první Boží Tělo. Ačkoli byly přichystány 4 oltáře po obci, zůstali jsme v kostele, protože pršelo. Na konec obřadů jsme přece jen vyšli ven před kostel. Po modlitbách nastala chvilka ticha a všichni se připravovali k závěrečnému požehnání. Do toho se však z věže ozval klapot čápů. Sebešikovnější režisér by to lépe nepřipravil. To Bůh Stvořitel poslal své tvory, aby po svém oslavili tajemnou přítomnost jeho Syna mezi námi.

Čápi na věži kostela v Lavičkách každého jara pravidelně nasedali. Šest let však mladé nevyvedli, vždycky měli smůlu. Až  28. června 2003 se nahoře ozvalo pípání. Dole se válely dvě prasklé skořápky. Obě čápata se měla k světu, rostla a učila se létat. 2. září o čtvrt na devět mladí čápi spolu s rodiči odletěli do Afriky. Podle nového kalendáře už není sv. Řehoře 12. března, ale 3. září. Právě toho dne ti čápi z Laviček letěli přes moře. Kalendář se změnil, ale pranostika byla dodržena!

33.

Na přání o. Tomáše Prnky jsem navrhl diecézní pouť do Křtin v závěrečných letech přípravy na Velké jubileum. Mělo to být vždy v květnu a mši svatou měl sloužit otec biskup (říkávalo se tehdy velký Vojtěch), úvodní promluvu měl mít o. Kodet (říkávalo se malý Vojtěch). Při odpoledním požehnání měl promluvit Mons. Alois Pekárek. Tak to proběhlo poprvé v roce 1998. Počítalo se, že to bude stejné i v dalších letech. Otec Pekárek si však myslel, že byl pozván jen na ten jeden rok. Říkal jsem mu, že by takovou krásnou promluvu měl mít každý rok. Odpověděl mi, že na tento rok (1999) mi to tedy slíbí, ale na další už určitě ne, abych hledal někoho jiného. Kázal opět velmi pěkně a koncem roku 1999 zemřel.

34.

Když za maminkou přijeli její vnuci, jezdili se mnou po večerních bohoslužbách. Měli k tomu své komentáře. Ve dnech, kdy byly na řadě Lavičky, se pravidelně ptali, jestli zase pojedeme do Sedátek. Jednou za ní přijely vnučky a večer pak své mamince hlásily denní činnost: „Byly jsme se strýčkem zpovídat v jedné vesničce. On vyzpovídal dvě babičky a my jsme zatím snědly dvě zmrzliny, které nám dala paní, která se stará o kapli.“

35.

Na velikonoční pondělí 1999 odjeli všichni kaplani domů, maminka byla už u bratra a byl jsem tedy na faře sám. V 7 večer přišel nějaký bezdomovec, dostal jídlo a odešel. V 8 přišel další. Když spokojený odešel, dostal jsem strach, jestli si neobhlíží místo, kde jsou sbírky ze svátků. Proto jsem si do pokoje vzal fenku Lízu, kterou otec Petr měl na dvoře. Myslel jsem, že usnu klidně, ale ona pořad hlučně běhala po mém pokoji. Pak se najednou utišila a já jsem usnul. Ráno jsem ji našel klidně spící v maminčině posteli.

Když maminka zemřela a odcházel jsem do Říma, požádal jsem o mateřský křížek na čelo svou sestru a farní hospodyni - obě Marie.

36. 

Dárek k Ježíšovým 2000. narozeninám

15. května 2000 nám, šesti poutníkům, požehnal otec biskup Vojtěch. O den později jsme se vydali na pěší pouť z Vranova nad Dyjí do Říma. Předpokládali jsme, že budeme na cestě 40 dní, nakonec jsme dorazili k cíli už 18.června. Těch 1178 km pěšky jsme věnovali Pánu Ježíši k jeho 2000. narozeninám... O tom se píše jinde. Vzpomněl jsem si ještě na jednu maličkost:

Když jsme v  překročili řeku Pád, šel jsem první. Na okraji silnice bylo hodně zajetých ondater. Vždycky jsem hůlkou zdechlinu odhodil do příkopy. Měl jsem dojem, že bratřím poutníkům připravuji čistou cestu, a neuvědomil jsem si, že se tím zvedne dost prachu, který pak musí dýchat. Při první zastávce mi řekl bratr Miloš naprosto bezelstně: „Teď už chápu, proč poutníci kdysi roznášeli po mor po celé Evropě!“

Rád bych však znovu připomenul, že z pouti jsem si přinesl dvě poučení:

První je spíše osobní: S pomocí Boží člověk dokáže víc, než si myslel. Když jsem v sobotu 15. ledna 2000 večer uslyšel v telefonu otce Jindřicha Bartoše: „Jdeme pěšky do Říma, nechceš jít s námi?“, uvědomil jsem si, že na takovou nabídku se nedá odpovědět NE. Jak to pak poznal můj kaplan o. Petr Holý, byl jsem hned rozhodnut, že půjdu. Strach, zda to zvládnu, jsem však měl, a velký. Neřadím se mezi žádné vytrvalce. V Moutnicích se každý rok putovalo pěšky do Žarošic. Bylo to 25 kilometrů a chodilo se tam první nebo druhou sobotu v září. V ty dny bývala ve farním kostele každý rok svatba. Když mě mladí farníci zvali, abych šel s nimi, říkal jsem jim se smutným výrazem: „Škoda, že s vámi kvůli té svatbě letos nemohu jít.“ Ve skutečnosti jsem však byl rád, že mám výmluvu, která vypadala důvěryhodně. Takže jsem opravdu nebyl trénovaný. V posledních letech jsem pouze jednou za rok chodil při hlavní pouti z Velkého Meziříčí do Netína a zpět, což je přibližně 20 kilometrů. Proto jsem si řekl: „Za ty čtyři měsíce, co zbývají, si vzdálenost od nás do Říma musím nachodit předem.“ A skutečně jsem začal poctivě trénovat. Hned v neděli 16. ledna jsem ušel víc jak třicet kilometrů s tím, že když padnu, padne i celý smělý plán. Díky Bohu jsem toho prvního dne došel, ačkoli noc a vstávání ráno byly kruté. Pak jsem hodně šlapal po okolních silnicích, i když jsem často musel odmítat nabídky dobrých lidí ke svezení.

Druhé je duchovní. Překročili jsme dvakrát státní hranice, poprvé hned první den mezi Moravou a Rakouskem, italsko-rakouské pak třináctého dne. Když jsem potom kreslil mapku naší pouti, uvědomil jsem si, jak máme ty hranice vryté do paměti. Už dítě na základní škole pozná podle tvaru hranic Českou republiku a další státy. Na mapě jsou ty hranice namalovány výraznou červení. V minulých dobách byly také někdy skropeny červenou krví. Prolévali ji naši i italští vojáci při bojích na řece Piavě a ve všech dalších válkách. Na hranicích také někdy vykrváceli ti, kdo byli zastřeleni či postřeleni při útěku do svobodného světa.

V terénu však hranice vůbec nerozeznáte. Moravský břeh Dyje je stejný jako ten rakouský. Na italské straně hranic je stejná příroda jako na rakouské. Hranice jsou opravdu něco nepřirozeného a umělého. Proto můžeme být jen rádi, že v nové Evropě už hranice mezi státy nejsou tím, čím byly v minulosti, že nastal volný pohyb osob i zboží. Proto jsme také děkovali Bohu, že už padla železná opona. A chápeme radost tvůrců Evropy nad tím, že státní hranice už patří minulosti.

Nebezpečné však je, když některé skupiny chtějí rušit další hranice, a to i ty přirozené. Proto navrhují zákony, které stírají rozdíl mezi rodinou, kde je otec, matka a jejich děti, a registrovaným společenstvím osob téhož pohlaví, které chtějí získat děti dokonce klonováním. Proto chtějí povolit eutanázii, aby nebyl rozdíl mezi lékem podaným na utišení bolesti a jedem podaným na ukončení života. Proto se halasně vykřikuje, že přece není rozdíl mezi penězi čistými a špinavými. A on je, i ubohý kopáč z Ukrajiny to pozná, ačkoli neumí číst naše písmo. Dobře však ví, kdy mu šéf něco dává na černo. Děkujeme Bohu, že padly ty hranice mezistátní, které jsou umělé a nepřirozené. Nedopusťme však, aby padly hranice, které Bůh dává svými přikázáními, hranice etické, morální. Buďme opatrní na rozdíl mezi poctivě nabytým a ukradeným, na rozdíl mezi spravedlností a křivdou, pravdou a lží. Na tom stojí nejen evropská kultura, ale i společnost jako taková. Jinak to opravdu bude konec civilizace.

A ještě dva postřehy:

* Spisovatel Richard Halliburton vypráví v knize Létající koberec o svých cestách po světě. Jako kluk jsem to hltal a dodnes si pamatuji, jak popisoval pěší pochod s cizineckou legií, ke které se na jeden den přidal, cesty k lovcům lebek a podobně. Píše také, jak se rozhodl přeplavat Panamský průplav. Když konečně vyřídil všechna povolení, slavnostně začal. Bylo tam mnoho diváků. Svlékl se do plavek, skočil do vody a plaval – ouško. Jinak to neuměl. Dav byl zklamaný, čekali nějakého borce, a on plave ouško, dětský primitivní styl. Já osobně mám pocit, že neumím pořádně chodit. Potvrzovali mi to i na vojně. A jeden člověk z Meziříčí, který mně dobře zná, prohlásil: „On se svou chůzí si troufá dojít až do Říma!“ Chápu jeho obavy. Tím víc jsem vděčný Pánu Bohu, že díky jeho pomoci jsme došli všichni.

* Zajímavé také bylo, s jakou jsem se probudil druhou noc v Itálii. Večer předtím jsme zmokli, nechtěli nás vzít pod střechu, pak jsme měli obavy z policejní kontroly. Ráno jsme se probudili do slunečného dne. A to vždycky spraví náladu. Zase se nám pěkně půjde. A v tom jsem si vzpomněl, že až se vrátím do Meziříčí, bude potřeba už začít s opravou fary. A bylo po náladě. Dnes musím dodat, že s pomocí Boží a díky šikovným zedníkům a stavitelům a zvláště panu Janu Smejkalovi, který byl duší celé stavby, už je ve Velkém Meziříčí fara odpovídající 21. století. I když ty dva roky oprav za plného provozu daly zabrat všem, nejvíc kaplanům a zvláště hospodyňce Marii Malcové. Jednou jí přivezli do kuchyně kolečko malty a na místě je zpracovávali, zatímco ona musela dovařit jídlo.

 

Děkovali jsme i v diecézi. V listopadu Jubilejního roku 2000 jsme se vydali pěšky do brněnské katedrály. Z Velkého Meziříčí nás šlo třicet dva. Z Velké Bíteše už nás šlo čtyřicet pět, ze Střelic už šedesát. Ten poslední kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od kostela u minoritů šlo na Petrov hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až "v hodině dvanácté", si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se do kopce na Petrov valila řeka nadšeně zpívajících lidí.

Živou vzpomínkou na jubilejní pouť do Říma jsou pěší poutě na Velehrad. Domluvili jsme se na nich ve Znojmě na faře přesně 18. 1. 2001, kdy je svátek Panny Marie Matky Jednoty, jejíž obraz je uctíván právě na Velehradě.

37.

Bez aut se už neobejdeme

Dnes se už bez auta neobejdeme. Proto jsem po vzoru Mons. Aloise Pekárka a také polských kněží chtěl v Jubilejním roce 2000 nabídnout všem lidem požehnání jejich vozidla. Církev má pro takové příležitosti krásné modlitby, které vycházejí z Písma svatého, tak proč je nevyužít? Kolem svátku patrona řidičů svatého Kryštofa (25.7.) proběhlo tedy u nás na náměstí ve Velkém Meziříčí žehnání aut. Všichni účastníci dostali samolepku se znakem Jubilea roku 2000 a s veršem z Bible: "Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách" (Žalm 91, 11). Někteří lidé mi pak řekli: "My auto nemáme, jezdíme na kole - a to je někdy ještě nebezpečnější. Také bychom chtěli Boží ochranu." Ohlásil jsem tedy žehnání jízdních kol. Kolem svatého Václava pak bylo ještě žehnání koní. Je třeba však připomenout, že ty žehnací modlitby se více než věcí a zvířat týkají řidičů, cyklistů a jezdců. Při žehnání se za ně církev modlí, aby jednali zodpovědně, aby využívali dopravních prostředků k dobrému a aby je Bůh chránil před nebezpečím.

38.

4. září 2002 v 17.40 jsem v Praze Roztylích nastoupil do Metra na lince C. Hned jak jsem vstoupil do vozu, vstala mladá dívka, která seděla naproti  dveřím. Ohlédl jsem se, ale za mnou už nikdo nešel. Proto jsem jí s úsměvem poděkoval a okamžitě si tam sedl. Bylo to poprvé v životě, že mi někdo nabídl místo.

39.

Na internetové stránky velkomeziříčské farnosti napsala jedna dívka: „Vše sleduji už delší čas, i když nejsem pokřtěná. Dozvěděla jsem se dost věcí. Ale zdá se mi, že teď potřebuji udělat další krok. Osobně se o tom pobavit s někým z fary. Na koho se mohu obrátit?“ Byli tam se mnou dva kaplani, jeden čerstvě vysvěcený a druhý už po pár letech služby, trošku v pozadí. Chtěl jsem mu nahrát a tak jsem dívce odpověděl: Jsme tady tři: já mám 53 let, kolega 28 a druhý kolega 35. A byl jsem si jistý, že si vybere jeho – zlatou střední cestu. Pak ji připravoval ke křtu a bylo to moc pěkné.

40.

Sv. Benedikt v nové kapli ve Stránecké Zhoři 

Díky obětavému a nadšenému panu starostovi se podařilo, že obec Stránecká Zhoř vybudovala v roce 2001 kapli sv. Benedikta. Tuto obec založili benediktinští mniši z Třebíče a dosud má dvě jejich kápě ve znaku. Kaple byla požehnána v neděli 9. června 2002. Při bohoslužbě bylo krásné počasí, ačkoli před ní i po ní pršelo. Obraz sv. Benedikta namalovala Marie Marková. Kouzlo nechtěného způsobilo, že svatému opatu namalovala tvář velice podobnou panu starostovi, ačkoli ho před tím nikdy ani neviděla.

Další kaple se postavila v Oslavici. Když za mnou přišla sestra Anežka s tím, že u nich chce postavit  novou kapli, ptal jsem se jí, zda ji zasvětíme svaté Anně, která je tam uctívána, anebo sv. Jiří, jehož obraz je na staré pečeti a o jehož svátku tam bývá malá pouť. Hned odpověděla: „Božímu milosrdenství.“ S tím se dá jen souhlasit. A dodat, že Bohu díky se kaple velmi rychle postavila.  

41.

Hrkání ve Stránecké Zhoři

V roce 2003 bylo po víc jak padesáti letech obnoveno ve Stránecké Zhoři hrkání. Stalo se tak v 1970. roce od umučení a vzkříšení Ježíše Krista. Proto také děti zpívaly: "Smrt přehořkou podstoupil, by nás hříšné vykoupil, všechny naše nepravosti ráčil na sebe vzíti." A zaznělo to u každého ze tří křížů, které v obci stojí. Snažily se obec obejít celou, a proto pokaždé ušly 3 kilometry. Hrkalo se celkem sedmkrát, poctivě až do sobotního večera. Dvě děvčata  byla pokaždé  nikdy nechyběla a ušla tak úctyhodných 21 kilometrů.. Největší účast čítala dvacet tři chlapců a děvčat, i ráno jich vstávalo patnáct, včetně nejmladšího Luboše Vlacha, který kvůli tomu spal u babičky naproti kapli, aby to měl co nejblíže. Když se pan novinář z Vysočiny ptal dětí, jak se jim to líbí, jeden z chlapců řekl velmi výstižně: "Můj dědeček také chodil hrkat." Neřekl tatínek, protože za jeho dětství už byla tradice násilně přerušena.

A ještě dovolte osobní perličku: S několika škrkači jsme vyšli také na Červené pondělí. Zpívali poctivě svoje Hody hody doprovody a vybírali sladkou odměnu. Po letech jsem se toho dne setkal s jedním z mých spolužáků ze základní školy. A ten se kluků zeptal, jestli jsem je naučil také nějakou jinou koledu. A kluci spustili: "My klekání zvoníme, tím památku činíme, že Kristus Pán za nás umřel a na kříži za nás pněl. Proto, milý křesťane, modli se Anděl Páně, aby nás Bůh vždy zachoval na přímluvu Marie..." Podařila se tak zajímavá věc. My jsme spolu jako malí ve škole nikdy o víře nemluvili. A teď o ní uslyšel z úst dětí. Není to ta pravá nová evangelizace? A neměli bychom přemýšlet, jak v ní pokračovat?

42.

Proč se vlastně hrká?

Všude vycházejí knížky, jak prožít Velikonoce. Jsou v nich recepty na zdobení kraslic, na pečení cukroví a na nejrůznější druhy dalších pokrmů. Občas se tam objeví také návod na správnou pomlázku. Tou se tyto svátky zakončují. Zahajují se však hrkáním. Víme ale, proč se vlastně hrká?

Protože každého potěší, když uslyší zvon nebo aspoň školní zvonek oznamující konec hodiny. Školní zvonek určuje denní rozvrh hodin, klášterní zvon zase svolává bratry nebo sestry k modlitbě, práci i odpočinku. (Je zajímavé, že v přísných klášterech mají místo zvonů kládu, na kterou buší dřevěnou palicí. Jáhen František Řezníček si to sám v Řecku vyzkoušel.)

Kostelní zvony (kromě umíráčku) znějí vždy radostně, protože oznamují radostné události: zvou na bohoslužby, vítají poutníky, provázejí novomanžele, ohlašují nový rok. Během velikonočního třídení si ale naopak připomínáme události bolestné a smutné: na Zelený čtvrtek byl Pán Ježíš zrazen a zajat, na Velký pátek byl za nás mučen, ukřižován a pohřben a v hrobě odpočíval po celou Bílou sobotu.

Proto v tyto tři dny nezvoní zvony, ale ozývá se smutný zvuk dřevěných hrkaček. Protože tento pokyn vydal papež, lidově se říká, že "zvony uletěly do Říma."

Ke všem zvykům se však časem připletou i pověry. Byli lidé, kteří se domnívali, že když zjara udělají velký rámus na polích, budou mít na celý rok pokoj od hlodavců. Proto se kdysi hrkalo a řehtalo o sto šest. Je pravda, že hlodavci před hrkači sice okamžitě utekli, ale brzy se spokojeně vrátili.

Zvon zaznívá z věže a je slyšet po celé obci. Hrkačky dělají velký rámus, ale není je tolik slyšet, proto se s nimi obcházejí všechny domy. U křížů se pak zpívá píseň vyjadřující zármutek člověka nad Kristovým utrpením a modlí se Anděl Páně. Dnes bývá křesťanský význam hrkání odmítán, mnozí berou tento zvyk jen jako příležitost k pořádnému rámusu. Při nejlepším řeknou, že jdou vítat jaro. Chraňme si toto dědictví otců a nenechme ho ničím pokazit. Po vzoru našich věřících předků i my takto "poděkujme Kristu Pánu za každičkou jeho ránu".

Píseň při hrkání (škrkání) před Velikonocemi

My klekání zvoníme, tím památku činíme, že Kristus Pán za nás umřel a na kříži za nás pněl.

Smrt přehořkou podstoupil, by nás hříšné vykoupil, všechny naše nepravosti ráčil na sebe vzíti.

Proto, milý křesťane, modli se Anděl Páně,  aby nás Bůh vždy zachoval na přímluvu Marie.

43.

První modlitba na místě kostela

Když bylo těsně před Velikonocemi 2003 schváleno, že ve Slavkovicích se postaví kostel Božího milosrdenství, vypravili jsme se tam hned při nejbližším svátku na pouť. Na místě budoucí stavby, na opuštěné školní zahradě, která tenkrát ještě patřila městu, jsme se modlili korunku. Musím přiznat, že jsem si při předříkávání nebyl moc jistý. Přidat se ke druhým je vždy snazší než sám  modlitbu vést.

44.

O Pouti národů do Mariazell L. P. 2004

Pouť národů do Mariazell byla první společná akce ve střední Evropě po našem vstupu do Evropské unie 1. května 2004. Zamířili jsme do duchovního středu střední části našeho světadílu a potvrdili jsme, že stále zůstává středem a zdrojem!

Za první světové války se společně modlili všichni vojáci, kteří se octli v nebezpečí. V zákopech byli vedle sebe Chorvati, Češi, Slováci, Maďaři i Rakušané, a když se na ně při výbuších valily tuny hlíny a kilogramy střepin, společně prosili Boha o pomoc. Všechny rozdíly najednou mizely. I sovětští vojáci za druhé světové války volali v té hrůze Boha a vzpomínali na své matky. V Mariazell jsme se opět modlili společně, tentokrát však radostně a vděčně. A všichni ve své řeči poděkovali Bohu a Panně Marii za mír a za jednotu. A také za to, že máme všeho dostatek. Je pravda, že jsou mezi naší zemí a západními sousedy pořád ještě veliké rozdíly, zaviněné minulým neblahým zřízením, a že bude dlouho trvat, než dohoníme Rakousko, které bylo dříve chudší než my. Přece jen se ale máme všichni v Evropě dobře. A bylo pěkné, že sbírka o pouti byla věnovaná na pomoc lidem, kteří jsou na tom hůře: Balkánu zničenému válkou a na pomoc Africe.

Na pouť jsme šli pěšky už z Velkého Meziříčí, ve Vranově nad Dyjí jsme se sešli s ostatními. Bylo nás ke dvěma stovkám a všude jsme byli laskavě přijati. Když nás místní lidé viděli, byli z toho upřímně dojati. Vzpomínali, že jejich babičky jim vyprávěly, jak kolem chodili mariacelští poutníci. A oni je živé viděli poprvé.  Na závěr pouti jsme promokli a do baziliky nás ani nechtěli pustit, protože tam právě uklízeli. Konečně jsme se ubytovali ve stanech pro mládež a v té chvíli na mě padla únava, protože jsem měl celý týden dvě stovky poutníků na starosti. Ani jsem  nikam nešel, jen jsem tupě seděl na zemi. Vzpomněl jsem si, jak se vyčítalo celfotrům, že se na poutním místě opijí. V té chvíli jsem se jim vůbec nedivil. Pak přišel P. Jindřich Bartoš a přinesl mi teplou polévku, kterou vydávali všem. A ta jak známo zahřeje více než teplý čaj, více než sklenka alkoholu. A mě hřeje u srdce dodnes.

Ještě jednu zkušenost jsem udělal. Po návratu z Francie jsem měl těžkosti s němčinou. Když jsem chtěl něco říci v této řeči, hned se mi objevovala francouzská slovíčka. Když jsem však celý týden v Rakousku připravoval tuto pouť a mohl mluvit jen německy a jinou řeč neslyšel, už to přešlo.

45.   

Moravské zamyšlení

Při vstupu na rakouské území vás vítají cedule: Republika rakouská. Země Dolní Rakousy. Kraj Vína. Na naší straně je pouze úřední název Česká republika. Ani zmínka o tom, že jste se ocitli na Moravě. Někdy mám dojem, že slovo Morava je považováno za sprosté. Dokonce i o sportovních klubech ze Zlína a Otrokovic, které mají problémy se svými chatami na Slovensku, v rozhlase nedávno říkali, že jsou to kluby z Čech. Papež Jan Pavel II. nadarmo neřekl při své návštěvě Slovenska v Nitře 30. června 1995: „Nacionalismus ne, patriotismus ano.“ Zdůraznit, že jsem z Moravy a že je to krásná zem, není podle mne žádný nacionalismus ani šovinismus, ale právě ta zdravá hrdost na svou otčinu, která se latinsky řekne patria. Stejně tak není nic špatného zpívat: Čechy krásné, Čechy mé ....

46.

V říjnu 2003 trávili naši bohoslovci víkend ve farnosti Velké Meziříčí a okolí. V sobotu dopoledne byla mše svatá v altánku na Svaté. Jejich spirituál, o. Pavel Posád, tenkrát řekl: „Vzpomeňte na dějiny poutních míst. Nejdříve tam dali kříž nebo obrázek, po letech postavili dřevěný přístřešek, později zděnou kapli a někdy až  po staletích velký poutní chrám. Tady jsme už u druhého kroku. A můžeme se těšit, že další budou následovat.

47.

 „Pane děkane, lidi říkali, že by se to mělo udělat jinak, navrhují tento způsob“ (už jsem zapomněl, o co přesně šlo). „Dobře, ale prvně mně řekněte, kteří lidé?“ „Já a paní Nováková.“ 

48.

Před výstavou o době lucemburských králů na hradě pražském přijel právě odtamtud odborník dojednat zápůjčku naší Madony, která z té doby pochází. Po vyřízení všech složitých papírů a sjednání záruk pro tak vzácný kus mi říká s velkou touhou: „Rád bych se na ni ještě teď chvilku podíval. Umožníte mi to?“ „Ano, jistě,“ řekl jsem mu, ale v duchu mě napadlo: Teď to praskne. Taková vzácnost a my ji necháváme v otevřeném kostele, zabezpečeném jen šňůrami a houkačkou. (Ta by sice při překročení šňůry začala houkat , ale než by tam někdo z fary doběhl, zloděj odnese v klidu, co chce.)  Bylo před polednem, když jsme vstoupili do kostela. V zadní lavici se právě usebraně modlil starší muž. Odborník mi potichu a uznale říká: „Vidím, že máte zajištěný stálý dozor, to je správné.“

 

Bože, děkuji ti, že nás nikoho nikdy nepodrazíš. Děkuji ti za vše, cos mi dal i vzal, co mi dáváš i co mi bereš. Buď tvoje jméno pochváleno.

49.

Při odpolední pobožnosti v Horních Borech jsem sám dával čísla písní na desku. Spletl jsem se a dal číslo o jednu vyšší. To  však patřilo k písni, která se v Borech neznala. Pan varhaník Miroslav Pol bez mrknutí oka tu píseň hrál a zpíval, takže kostel byl naplněn mírným doprovodem a hlasitým zpěvem a nikdo to ani nepoznal. Pak jsem se mu omlouval. Řekl mi, že se mu to také zdálo divné, ale že když tam ta píseň byla, tak ji zazpíval a zahrál celou.

50.

Před Uhřínovem mi třikrát došla nafta v nádrži, díky Bohu vždy až dole u řeky. Nechal jsem tam auto stát a rychle jsem vyběhl ke kostelu. Pak jsme sháněli aspoň  litr nafty po domech. Od té doby  mě ministranti vítali pozdravem a otázkou, kde že dneska parkuji.

V Uhřínově jsme zavedli roráty bez elektřiny, jen při svíčkách. Začínali jsme tak, aby mše svatá končila za svítání.  8. prosince  o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie pak první paprsky ozářily lurdskou sochu Neposkvrněného Početí, před níž jsme právě zpívali závěrečnou mariánskou píseň. 

Zajímavé, že když v Uhřínově při poslední mši svaté zpívali na kůru zpěvy na rozloučenou za těch 18 let, bylo tam přesně 18 zpěváků a zpěvaček.

Když trapisté z Francie hledali místo pro svůj klášter, měli základnu na faře v Uhřínově. Odtud se vždy rozjeli na den nebo dva k jednání. Předem jsem řekl paní kostelnici, která jim vařila, že oni nejí maso. Vymyslela bezvadný jídelníček ze samých bezmasých pokrmů. Byli spokojeni. Až později mi řekl bratr Martin: „Víš, když jsem na cestách, máme výjimku, maso jíst můžeme.“

51.

Večerní klekání ve Velkém Meziříčí bývalo v 6 hodin, v letním čase pak v 8 hodin. Když jsem to chtěl na podzim vracet na 6. hodinu, řekla mi jedna maminka: „Nechte to na osmou hodinu, naši kluci si poslechnou večerníček, umyjí se, vyčistí zuby a obléknou do pyžama. Potom otevřeme okno a když začne zvonit, pomodlíme se a pak hned jdou spát.“ Proto zvonilo klekání v 6.00 - 12. 00 a 20.00 hodin.

Dětem jsem vysvětloval, že páteční pokání může být víc než jen nejíst masitý pokrm, který jejich maminka stejně nevaří. Navrhl jsem jim, aby v pátek ráno nepouštěly teplou vodu a umývaly se jen ve studené. Druhý den  na faře  přestal jít bojler a měl jsem pokání také.

52.

Jeden z farníků mi dal za pravdu, když jsem řekl, že jsou jen dva druhy lidí. Jedni něco dělají a druzí na všechno nadávají. Jakmile totiž člověk začne něco dělat, už nemá čas nadávat.

Paní profesorka Mezlíková hned po zahájení vysílání vstoupila do klubu přátel Rádia Proglas a posílala jim pravidelně příspěvky, ačkoli sama jeho vysílání nezachytila. „Musíme přece podporovat dobré věci,“ říkala všem.

53.

Jednou mi bratr dal domácí mléko, vezl jsem je ve škodovce a rozlilo se. Dlouhou dobu to bylo cítit. Bohoslovec Josef, který u nás byl na praxi,  se pak ptával: „Kterým autem pojedeme? Favoritem, nebo tou syrovátkou?“

Když za mnou a za babičkou přijely obě neteře, ta mladší se mě ptala: „Strýčku, proč každému říkáte: Nový kámen?“ Nedošlo mi, na co se ptá, až vysvětlila, že takto odpovídám na pozdrav. A skutečně, když mi někdo řekl „Chvála Kristu,“ odpověděl jsem mu pokaždé: „Na věky. Amen.“

54.

Jednou jsem se díval s desetiletým klukem, který z náboženských věcí nic neznal, z kůru po meziříčském kostele. Ukázal na zpovědnici a ptal se vyděšeně:  „To je vyslýchadlo?“ „Ne, to je bouchadlo,“ odpověděl jsem mu a on se vyděsil ještě více. Uklidnil jsem ho: „Víš, tam to bouchá, protože tam každému spadne balvan ze srdce. Hříchy, které se tam odpouštějí, opravdu tíží víc než kámen.“

55.

V roce 2006 bylo při adoračním dnu v Borech v neděli 4. června ohlášena na 3. hodinu odpolední křížová cesta. Přijel jsem na ni v 15.01, proto jsem rychle vklouzl do první lavice a klekl si. Modlitby už začaly, střídaly se v nich dva hlasy, chlapecký a dívčí. Ten druhý mi byl stále povědomější, připomínal mi mou neteř, ale neodvážil jsem se otočit, abych si to ověřil. Byla to ona, přijela se svým chlapcem za jeho dědečkem, borovským kostelníkem, a on je pozval na křížovou cestu.

56.

Pouť do Cách 2007

Do Říma jsme v jubilejním roce 2000 šli takříkajíc naslepo a nocleh hledali vždy až večer na poslední chvíli. Do Cách jsme byli připraveni. Na každé místo jsem psal, z většiny z nich nám odepsali, že nás čekají. Nakonec se ukázalo, že Bůh byl připravenější než my.

Přes Německo jsem ve svém životě jel asi 40 krát, ale vždy jsem spal, v autě, ve vlaku, v autobuse. Když jsem je prošel, dal jsem za pravdu bratru Karlovi, který řekl: „Vždyť ti lidé jsou tady stejní jako u nás.“ A sám jsem poznal, že jsou upřímně věřící, aspoň ti, mezi kterými jsme pobývali. Když jsem viděl a slyšel své bratry a sestry se modlit a modlil se s nimi, vše se změnilo k lepšímu. A všem bych doporučoval jet či jít do Cách nebo někam jinam na pouť. I těm, kdo občas u nás říkají či píšou, že nemají Němce rádi.

Dosud jsem miloval Francii, nejen kvůli tomu, že jsem tam prožil středoškolská léta, ale v duchu Hanuše Jelínka, který mistrně přebásnil zpěvy sladké Francie do naší mateřštiny a který prohlásil: „Miluji Francii, protože mě naučila milovat svou vlast.“ Na francouzských školách jsme se učili o jejich neustálých sporech s východním sousedem. Když jsem to pak poznal z druhé strany, končím tím, že miluji celou Evropu, a proto jí přeji šťastná a dlouhá léta v míru. Proto jsem za ni šlapal.

Chtěl jsem putovat ve stopách největšího Čecha Karla IV. Chtěl jsem uctít i sv. Karla Velikého, který byl pro Franky tím, čím svatí Cyril a Metoděj pro Slovany. Podporoval křesťanskou víru, šířil vzdělanost, zaváděl právní řád. Trochu jsem myslel i na blahoslaveného Karla Foucaulda, ale málo na další jmenovce - sv. Karla Boromejského. Nevzpomněl jsem si na blahoslaveného Karla Habsburského. Jeho blahořečení u nás vyvolalo rozporné pocity, dodnes ho moc neuctíváme, ačkoli to byl náš panovník. Přitom je právě on důkazem, že i v těch nejsložitějších dobách může křesťan něco dělat. Válku nezačal, při jejím vyhlášení se ho na nikdo neptal. Přesto dělal, co mohl, aby ukončil válku a tím i utrpení svých národů. Vyneslo mu to odpor ostatních hodnostářů, takže byl zbaven vrchního velení. Navíc byl otcem početné rodiny a osobně žil velmi zbožně.

Ačkoli jsem si říkal, že do Cách dojdu v pohodě (je to přece méně kilometrů než do Říma), byla to cesta kající. Přispělo k tomu 14 puchýřů. Myslel jsem si, že jsou následkem těch dvou sedmiček navíc, které jsem při pouti do Říma nést nemusel, totiž 7 let na krku a o 7 kilo těžší baťoh na zádech. Pak jsem pochopil, že Bůh bere vždy naše slova naprosto vážně. Naši pouť do Cách jsem nazval kající a takovou mně ji Pán Bůh dopřál. Kéž nám všem dopřeje i oživení křesťanských kořenů Evropy, což byl další úmysl našeho putování a kéž přijme i naše poděkování.

Papež Jan Pavel II. si přál, aby církev dýchala oběma plícemi, na obě strany, směrem východním i západním. Já jsem to počítal. Do Cách, tedy na západ, se chodí jednou za sedm let a je to od nás 1050 kilometrů. Na Velehrad chodíme každý rok a je to 150 km, tedy za sedm let taky 1050 km. Takže tenhle rytmus západ-východ bychom měli dodržovat.

Právě při pouti na Velehrad se zpívá: Čeká nás Matka (bazilika je zasvěcená Panně Marii), čeká nás Pán, Cyril a Metoděj a starý chrám. Říkal jsem si, že to platí i o Cáchách: Čeká nás Matka, čeká nás Pán, Karel Veliký a starý chrám. A protože nás tam čekali, tak jsme tam došli. Byl jsem rád, protože cestou jsem přece jenom trochu pochyboval. Všichni jsme tam chtěli dojít. A mně pak najednou zasvitlo, že i kdybychom tam bývali nedošli, což by bylo nepříjemné, „oni“ by nás stejně čekali, třeba už dřív a někde jinde… a to je moje povzbuzení z té pouti.

Před vyjitím z fary jsem udělal na své holi od spodního konce dva zářezy, abych mohl po návratu změřit, kolik jí ubylo. A byla o 4 centimetry kratší.

Hmotná tečka, neboli závěrečný součet, spíše odečet tělesné hmotnosti: bratr Jiří shodil 4 kg, já 7 kg, bratr Josef 10 kg a bratr Karel 12 kg.

Získali jsme však mnohem víc, díky Bohu a Panně Marii. A doufám, že s námi i všichni, kteří nás v duchu doprovázeli i celý náš národ a Evropa, za něž jsme putovali.

57.

Při této pouti jsme se zastavili i na poutním místě Fahrenberg, kde ve výši 801 m nad mořem stojí kostel Panny Marie. V říjnu 1956 postavili místní věřící na jeho střechu pozlacenou sochu Matky Boží s rukama mírně rozevřenýma, kterýma jakoby objímá kraj pod sebou a zároveň zadržuje nebezpečí z dáli. Socha je obrácena směrem na Přimdu, na východ, protože v té době se věřící (i nevěřící) báli útoku vojsk Varšavské smlouvy, který z té strany hrozil. Proto postavili sochu a hlavně se začali  pravidelně modlit k Matce Boží a vzývali ji jako Královnu míru. Když jsem sem přišel poprvé v roce 1994 a právě toto se dozvěděl, vybavila se mi v paměti následující událost:

Bylo to na konci školních prázdnin. Na návsi se bavili dospělí muži: „Bude válka, na východě i na západě se hrozně zbrojí.“ Šestiletý synek jednoho z nich to slyšel a začal natahovat na pláč. Přes své mládí vycítil, že jde o něco strašného. Dospělí se na něho udiveně podívali. „Proč brečíš?“ Když se nedočkali odpovědi, řekl jeden z nich: „To bude proto, že mu za pár dní začne škola.“ Ale ten kluk neplakal kvůli škole, ale kvůli strachu z války, vím to naprosto přesně, protože se to stalo mně osobně v srpnu 1957, tedy v prvním roce zdejších modliteb za mír.

Jak léta běžela, zapomněl jsem na tuto drobnou příhodu a až na Fahrenbergu jsem si na ni vzpomněl znovu. U nás se tehdy všude říkalo, jací jsou na západě zločinci, jak si tam na nás brousí zuby, a oni se báli právě té naší strany, a proto se upřímně modlili. A také pro smíření pracovali, evropské usmíření skutečně připravovali. „To vůbec nebyli žádní revanšisté“, řekl tehdy Pater Jiří Hájek, který mě sem poprvé přivedl. Od té doby jsem zde byl víckrát, jednou s celým autobusem. Veřejně jsem tenkrát místním lidem poděkoval, že se modlili za mír.

Byl jsem rád, že jsem sem došel pěšky až z domu. A všichni jsme děkovali Panně Marii za ochranu a zpívali:... děkujem ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát. Za mír jsme prosili i jejího Syna:... Beránku Boží, daruj nám pokoj - nám  na celém světě. Modlili jsme se také za Evropu a za ruský národ, i jeho hlavního patrona, svatého Jiří, jsme prosili o přímluvu.

58. 

Když byla založena Matice velehradská, kdosi namítal, že už je Matice svatohostýnská a že to nepůjde dohromady. Odpověděl jsem mu, že v církvi není konkurence (oblíbený a pravdivý citát Jiřího Vávry, obětavého spolupracovníka z Velkého Meziříčí), ale spolupráce a že právě to bych si přál. Nakonec jsme společně vybudovali poutní cestu ze Svatého Hostýna (dnes je už prodloužena až na  Svatý Kopeček) na Velehrad. Poprvé jsme po ní společně šli 3. července 2008 a bylo ohromné vedro. Když jsem došli mezi paneláky na kraji Zlína, nahmátl jsem si na čele jakési smetí. Že by na nás někdo zhora házel písek, napadlo mně nejprve. Pak jsem pochopil.  Byly to krystalky soli vlastní výroby. Přespali jsme pak  v tělocvičně a v ní přežili silnou bouři. Ráno jsme pokračovali lesy západně od Zlína. Po bouřce tam byla mlha, pod nohama jen čvachtalo, ze stromů pořád kapalo. Řekl jsem si, že jsme ve zkratce prožili cesty svatých soluňských bratří: Opustili rodné Řecko, vyhřáté sluncem a kvůli Pánu Ježíši se nelekli temných pralesů a studených bažin. Našim předkům žijícím i duchovně v jakési mlze a hrozných pověrách ohlašovali světlo pravé.

59.

Po návratu z Velehradu v roce 2008 jsme uvažovali, jak to bude za rok. Pěšky půjdeme asi až ze  Křtin. „To ne, to by bylo strašně krátký, to by nebyla žádná pouť!“ namítla hned moje neteř, pravidelná účastnice.  

 

60.  Křtiny  -   L.P. 2008

Na křtinské faře zazvoní telefon, zvednu ho a říkám: „Fara Velké Meziříčí, prosím.“ Pak mi to dojde, opravím se a po skončení hovoru říkám otci Tomášovi: „Nedivte se, takhle jsem to říkal 18 let.“ A on mi odpoví: „A já  tady 36 let.“

L.P. 2009  

 Politici prý mají právo na 100 dní hájení. od svého nástupu do funkce. V církevních kruzích se říkávalo, že nový pastýř nemá během prvního roku přibít ani jeden nový hřebík. Už jsem to porušil při zavěšování obrazů ve svém pokoji a ve farní kuchyni.

3.2.2009, kdy jsem byl ve Křtinách právě 100 dní, jsem se rozhodl pověsit do kostela velký obraz svého biřmovacího patrona sv. Pavla, vydaný pro jeho rok, protože ten už překročil svou polovinu. Nejlépe bude vidět vedle kazatelny, nedá se nic dělat, období hájení skončilo, beru si kladivo a hřebík a ten obraz. Jaké bylo moje překvapení, že tam už hřebík byl!

V neděli 28. června se  vraceli dobromiličtí poutníci pěšky ze Křtin. Potkal jsem se s nimi pod Bukovinkou a rozdal jsem jim cukroví, které jsem právě dostal. Pak mi napsali, že děti již nemohly a že to pro ně byla nová vzpruha, takže všichni v pořádku došli až na vlak.

L.P. 2010

Velké Jubileum 800. výročí zjevení Panny Marie jsme začali v sobotu 1. 5. s panem kardinálem Coppou. U nás působil jako nuncius (velvyslanec Svatého Stolce - lidově Vatikánu - u naší vlády, tedy státní hodnostář), proto bylo pěkné, že veřejnoprávní televize zařídila přímý přenos do celé ČR.

Jubileum jsme ukončili s naším biskupem Vojtěchem na Krista Krále 21.11. Naše televize NOE to zase přímo přenášela po celé vlasti.

Středem jubilea byla mše svatá v blízkosti místa zjevení v Bukovince. Sloužil ji právě v den zasvěcení místního kostela 15.8. otec biskup Pavel Posád a ze Křtin jsme tam šli pěšky. Bouřce, která se kolem nás točila, jsme unikli, pak sice trochu pršelo na začátek mše svaté, ale po proměňování už svítilo sluníčko. Zato ve Křtinách byla taková průtrž mračen, že ti, kteří chtěli jet autem až těsně před začátkem, si netroufali vůbec vyjet.

Jako v každé farnosti jsme i zde obnovili hrkání před Velikonocemi. Takto se všichni už na Zelený čtvrtek dozvědí, že začínají velké svátky velikonoční.

P.S. V neděli 22. 5. 2011 na závěr kongresu o Božím milosrdenství ve Slavkovicích bylo společné zasvěcení. Všichni při té modlitbě stáli, ale já jsem se zul a klekl si, protože to bylo na našem poli. Zažil jsem při tom skutečně slzy radosti  a vděčnosti.

Za  L X   let

Bohu a Panně Marii díky,

sv. Janu Nepomuckému a sv. Pavlu díky,

andělům a všem svatým, zvláště a sv. Cyrilu a Metoději díky!

Všem zemřelým dobrodincům především rodičům Pán Bůh odplať.

Pán Bůh zaplať všem, kteří mi tolik pomohli a pořád pomáhají.

Mons Jan Peňáz

Přídavek:

60 vtipů

1.  

Biskup a jeho sekretář cestují na lodi. Sekretář se jde podívat do kajuty, kde jsou námořníci. Když se vrátí, říká biskupovi: „To je hrůza, jak ti námořníci strašně klejí.“  Biskup mu na to řekne: „To je ještě dobré, horší bude, až se začnou modlit. To dělají, když se loď potápí.“  

 2.

Farář potká muže ze své obce, který tu a tam pije přes míru. „Potěšilo mě, že jsem vás včera zase jednou viděl na večerní mši svaté.“ Muž se udiveně zeptá: „Takže v kostele jsem byl taky?“ 

3.

Kaplan slyší, jak jeden z ministrantů tahal kočku za ocas tak silně, že jí ho málem utrhl. V následující hodině probírá trápení zvířat a ptá se ostatních ministrantů, jaké přikázání jejich kamarád porušil. Konečně se jeden přihlásí a řekne: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ 

4. 

Představený misionářského řádu se loučí se skupinou mladých řeholníků, kteří mají jít do pralesa kázat kmeni, u něhož se předpokládá kanibalismus. „A jedno si dobře pamatujte,“  říká otec generál ke konci své promluvy, „žádné unáhlené jednání. Nechci mít v řádu mučedníky, po nichž nezůstanou žádné ostatky.“   

5. 

Benediktýn klepe na nebeské dveře. „Musíš mít trochu trpělivosti,“  řekne mu svatý Petr, „právě vítáme jednoho biskupa.“  Za nějakou dobu dostane stejnou odpověď mnich františkán. Oba se odevzdaně posadí a čekají. Přidá se k nim jezuita a nechá si všechno vypovědět. Potom zaklepe na dveře a vezme rychle oba dva pod paže. Sotva svatý Petr trochu pootevře, vtlačí se s nimi dovnitř a vysvětluje: „Zavazadla jeho Excelence.“   

 6.

Malý chlapec použije silnou nadávku. Tatínek mu na to říká: „Od koho jsi to slyšel takové škaredé slovo?“  „Od Ježíška,“  říká synek. „Nemluv nesmysly a řekni pravdu,“ zlobí se na něho tatínek. Ale chlapec trvá na svém: „Opravdu, tati. Když dával Ježíšek na Štědrý večer dárky pod stromeček, najednou zhaslo světlo. On se potmě udeřil o židli a řekl docela zřetelně, to co teď já. A dokonce to ještě dvakrát opakoval.“  

7. 

Na kolínském nádraží stojí tělnatý biskup v oblečení svého řádu. Zpod dlouhého kabátu mu vykukuje červená sutana. Při čekání objeví opodál bývalého spolužáka, který se mezitím stal generálem a má na sobě slavnostní uniformu. Biskup si z něho chce vystřelit. Přijde k němu a ptá se nevinným hlasem: „Promiňte, pane přednosto, odjíždí vlak do Prahy z tohoto nástupiště?“  Generál ho pozná. Rozveseleně si změří svůj protějšek a odpoví: „Ale - milostivá paní - ve vašem stavu a ještě chcete cestovat do Prahy?“  

 8.

Farář se loučí se svou obcí. Některým z jeho oveček stojí slzy v očích. „Brzy dostanete nového kněze, a ten je mnohem lepší než já“  - pokouší se je utěšit. „To neříkejte“, brání se lidé, „to váš předchůdce taky sliboval.“  

  9. 

Manévr se nezdařil. Manželka přinutí muže, aby šel konečně jednou ke zpovědi. Muž to nakonec vzdá o jde. V kostele sedí dlouho nerozhodně v lavici. Už je odhodlán se vrátit a ženě se vymluvit, když se dozví, že v jedné ze zpovědnic sedí silně nahluchlý kněz. Ulehčeně vstoupí do té zpovědnice a začne bručet: „Rebarbora, rebarbora,  rebarbora...“  Najednou se mu ze zpovědnice ozývá zpátky: „Rebarbora, rebarbora ....ten hluchý zpovídá hned vedle.“   

 10. 

Farní hospodyně nutí návštěvníka: „Jen pojďte dál, počkáte na pana faráře pěkně v teple.“  Muž se zdráhá: „Ne, ne, mám tak špinavé nohy.“  Nato hospodyně: „Ale to nevadí, vždyť na nich máte boty.“   

 11. 

Několik kluků si pochutnává na jablkách z farní zahrady. Farář to zjistí a běží na ně. Oni mu samozřejmě utečou. Farář proto připevní na strom velkou ceduli: Pán Bůh všechno vidí. Druhý den je na ceduli připsáno: Ale neprozradí nás. 

 12. 

K nemocné farní hospodyni zavolají lékaře. Ten po důkladné prohlídce řekne: „Vy se mi vůbec nelíbíte, paní Nováková!“  Uslyší odpověď: „Však Vy také nejste žádný krasavec, pane doktore.“  

 13.   

Katechetka dává otázku: „Vyjmenujte 4 evangelisty.“  Jeden žáček odpoví: „Svatí evangelisté jsou tito tři: Petr a Pavel.“   

 14. 

Muž  říká ve zpovědi: „Řekl jsem tchýni, co si o ní myslím.“  Farář jej přeruší: „Synu, teď mluv o svých hříších a ne o hrdinských činech.

 15.   

Panu faráři někdo ukradl kalhoty přímo ze šňůry na prádlo. Jeden z návštěvníků  kostela se ptá, jestli je už dostal zpět. „Ještě ne celé,“  dostane odpověď, „ale několik knoflíků už bylo v nedělní sbírce.“   

 16. 

Hodinu po půlnoci zvoní na faře telefon. Rozespalý farář zvedne sluchátko. „Halo,“  ozve se na druhém konci, „je tam hospoda U Zlatého lva? Potřebujeme dvě basy piv!“  “Ne, tady není žádný Zlatý lev, tady je farář od svatého Mikuláše.“  odpovídá jasně farář. „To jsou mi věci,“  řekne volající, „co dělá v téhle době ...farář... v hospodě?“  

 17. 

Malá Eliška byla s maminkou na Popeleční středu v kostele. Doma se ptá:  „Mami, je to pravda, že se všichni lidé po smrti stanou prachem?“  “Ano, Eliško, je to tak. Pan farář ti to také říkal,“  odpoví maminka.  Na to malá: „Jé, to pod mou postelí musela už umřít spousta lidí.“   

 18. 

Jeden farář z Porýní je považován ze prvotřídního znalce vína. Jeho spolubratři ho chtějí doběhnout. Při nějaké schůzi mu zavážou oči a vyzvou ho, aby ochutnával jen ústy a přitom vše přesně poznal. On se napije a vždy přesně určí barvu, ročník i původ vína. Jeden z kolemstojících říká: „Teď dávejte pozor, jak ho dostanu!“  Přinese ve skleničce vodu a postaví ji před znalce. Ten přivoní a zavrtí hlavou. Pak vezme tekutinu do úst, poválí po jazyku, krčí rameny, pak ochutná ještě jednou a nakonec to vzdá se slovy: „Nevím, něco takového jsem ještě v životě nepil.“ Spolubratři dotírají: “A čím si čistíš zuby?“ „Na to mám slabé rýnské víno,“  odpoví znalec.  

 19. 

Otec čte synkovi z Písma svatého o stvoření člověka. Chlapec si zvláště zapamatuje stvoření Evy z Adamova žebra. Několik dnů na to dostane chlapec zápal plic. Kašle a má bolesti na  prsou. Přivolaný lékař se ptá: „ Kdepak tě to bolí?“  Na to chlapec  řekne: „Tady na žebrech, pane doktore. Já myslím, že dostanu ženu.“   

 20. 

Při vyučování náboženství ve vyšší třídě se ptá kněz: „Která je první svátost? Jedna studentka odpoví: „Manželství.“  Kněz ji opravuje: „Ale ne, první svátost je přece křest.“   Studentka se brání: „V naší rodině ne, pane faráři. My jsme slušní  lidé a víme, co se patří.“    

 21.   

Farář připravuje na svatbu snoubence. Nakonec se dá do hovoru s ženichem, který není katolík. Při loučení mu ženich řekne: „Pane faráři, my vás zveme na svatbu. Přijďte určitě.“  Farář s díky přijme. „Ale teď mě na- padá,“  řekne ženich na odchodu,“ vezměte sebou také vaši paní.“   “No tedy,“  zarazí se farář, „to nepůjde, my totiž máme celibát.“   “Ale to nic,“  odpoví ženich, „tak vezměte sebou také malého celibáta.“ 

 22. 

Zemřel mladý řemeslník na vrcholu svých tvůrčích sil. Přijde k nebeské bráně a stěžuje si svatému Petru: “Proč jsem musel tak brzy odejít. Vždyť jsem mohl udělat ještě tolik práce. Umřít ve čtyřiceti, to je nespravedlivé.“  Svatý Petr poslouchá, pak otevře knihu života a čte: „ Podle pracovních hodin, které jsi vykázal a nechal sis zaplatit, už ti je nejméně osmdesát let. Tak si nestěžuj.“

  23. 

Mladý manželský pár marně čeká narození dítěte. Hledá radu všude a nakonec se obrátí na místního kaplana. Ten jim poradí, aby šli na pouť do Mariazell a zapálili tam svíčku. Brzy nato je kaplan přeložen. Když po létech projíždí svým bývalým působištěm, vzpomene si na manžele a chce vědět, jak to s nimi tenkrát dopadlo. Po několikerém zazvonění mu otevře větší chlapec a za ním zástup sourozenců. Kaplan se ptá: „Jsou rodiče doma.“  Nejstarší odpoví:  “Ne, jeli do Mariazell zhasnout jakousi svíčku.“   

 24.   

Farář je v noci probuzen podezřelým šramotem. Když se posadí, uslyší ze tmy hlas: „Ani hnout, jinak střelím.“  Farář se odevzdaně zeptá: „Co tady hledáš, milý synu?“  Ze tmy  výhružně zazní: „Peníze.“  Farář na to: „Tady u mne? Tak mi dovol rozsvítit. Já je budu hledat s tebou.“   

25. 

Mladý muž před sebou hrdě tlačí kočárek. Cestou potká faráře. Ten se podívá do kočárku a říká: “Jakého máte hezkého chlapečka. Doufám, že z něj také vychováte řádného katolického muže.“  Mladý tatínek odpoví: „Pane faráři, to nepůjde.“  Farář nato: „Jak to, že ne. Musíte mít pevnou víru a dávat vždycky dobrý příklad.“  Tatínek však říká: „Víte, pane faráři, ono to opravdu nepůjde. Ten hezký chlapeček je totiž děvčátko.“

  26. 

Při mši svaté si kaplan všimne malého chlapce, kterého před tím u oltáře ještě nikdy neviděl. Říká mu: „Ty jsi tady nový?“  Malý odpoví: „Ale ne, pane kaplane, já jsem se jenom umyl.“  

  27. 

Františkán sedí ve vlakovém kupé naproti muži v elegantním obleku. Je parné léto, v celém vagonu je jako v peci. Pán už to horko nemůže vydržet, vstane, odloží sako, odváže si kravatu a říká škodolibě františkánovi: „Tohle vy nemůžete udělat!“  Páter vstane, vyjde ze dveří a za malou chvilku se vrací a nese své kalhoty přes ruku pánovi řekne: „A tohle zase nemůžete udělat vy!“  

  28.   

Mezi cestujícími zámořského letadla nastane panika. V motoru to škube, za okny je vidět obláčky černého dýmu. Z mikrofonu zazní hlas letušky: „Na našem stroji nastala porucha. Závada je neodstranitelná. Za malou chvíli se všichni objevíme na věčnosti. Je potřeba se připravit. Proto prosím, aby se přihlásil nějaký kněz a vykonal s námi  náboženský úkon.“  Lidé se rozhlížejí, ale nikdo nevstává. Letuška prosí znovu: „Pospěšte „ si, konec se blíží. Za chvíli budeme na věčnosti. Když zde není kněz, zkuste ho někdo nahradit. Vykonejte nějaký náboženský úkon, abychom byli připraveni.“ Lidé se po sobě dívají, krčí rameny, nikdo se nezvedá. Když letuška opakuje svou prosbu po třetí, jeden pán se zvedne, smekne klobouk a začne vybírat peníze. 

 29. 

Katecheta říká dětem v náboženství: „Vaší povinností je udělat každý týden někoho šťastným. Františku, už jsi to tento týden splnil?“  František přesvědčivě odpoví: „Samozřejmě.“  “To mám radost,“  říká katecheta, „a cos udělal?“  Nato František: „Navštívil jsem svou tetu. Ona byla velice šťastná, když jsem zase šel domů.“   

 30.  

Tři Skotové sedí v kostele. Kostelník se blíží s košíčkem, mince cinkají. V posledním okamžiku jeden ze Skotů omdlí. Druzí dva jej popadnou a odnášejí. 

 31.   

Poutníci jedou autobusem a při hromadné havárii všichni zahynou. Vypraví se společně k nebeské bráně. Farář je seřadí a jde jim v čele. U brány je sv. Petr zastaví a řekne: „Pane řidiči, račte vstoupit do nebeské blaženosti.“  Farář se diví a protestuje: „Svatý Petře, nespletl ses. Já jsem přece celý život sloužil Pánu. Já mám přímo vejít jako první do nebeské blaženosti. Jak to, že mě tam předbíhá řidič.“ Svatý Petr na to říká:  “Nespletl jsem se. Pan řidič půjde první. Víš, milý faráři, když ty jsi kázal, tak věřící spali. Když on sedl za volant, tak se i nevěřící modlili.“   

 32. 

Přijde na faru člověk, tváří se nešťastně a prosí: „Pane faráři, ukradli mi kolo, nemám na čem jezdit, pomozte mi. Lidé se u vás zpovídají, takže vy víte o všem. Řekněte mi, kde to kolo je, já si pro ně dojdu.“  Kněz říká: „Vyloučeno. Copak nevíte, že platí zpovědní tajemství.“  Člověk na to: „To vím, ale prosím, pomozte mi. Nemám na čem jezdit.“  Kněz říká: „Jediné, co pro vás mohu udělat, že budu kázat o tom, že krádež je hřích. A vy se dívejte po lidech. Kdo se začervená, ten bude mít tu krádež na svědomí.“  Příští neděli pan farář probírá důkladně celé desatero. Druhý den potká toho člověka a ptá se: „Proč jste odešel před koncem kázání?“  On mu odpoví: „Pane faráři, nebylo třeba tam být až do konce. Při tom šestém přikázání jsem si vzpomněl, kde jsem to kolo nechal.“

 33. 

V  kostele je řada lidí před zpovědnicí. Na její konec se postaví muž, který nese pod paží televizní přístroj. Lidé mu říkají: „Pane, tady není opravna televizorů, tady čekáme na zpověď.“  On říká: „Já vím. Já jdu s ní, ona pořád lže.“   

 

34.  Pan farář přijde do školy vyučovat náboženství a říká panu učiteli: „Představte si, co se mně dneska zdálo. Byl jsem v nebi, šel jsem tam takovou dlouhou chodbou. Byly tam dveře a na jedněch byl nápis: Učitelé. A z té místnosti se ozýval takový rámus, že nebylo slyšet vlastního slova.“  Když přijde pan farář příští týden, říká mu pan učitel: „Představte si pane faráři, co se mně dneska zdálo. Byl jsem v nebi, šel jsem tam takovou dlouhou chodbou. Byly tam dveře a na jedněch byl nápisy:  Faráři. A bylo tam úplně velebné ticho. Otevřel jsem dveře a on tam nikdo nebyl.“

 35. 

Pan farář káže o tom, že každý pořádný křesťan má kýchnout třikrát, ke cti Nejsvětější Trojice. V tom sám kýchne. Když dokončí kázání, kýchne také. Ještě než odejde z kazatelny dodá:   “Jenom abyste si o mně nemysleli, že jsem špatný křesťan. Poprvé jsem kýchl už v sakristii.“

36. 

Pan farář se divá z okna a vidí, jak po náměstí jde známý šprýmař: „Jozífku, zelži něco,“  říká mu. „Nemám čas, pane faráři, právě loví rybník a mají tam levné kapry. Pospíchám, aby na mně taky zbylo.“  Pan farář má ryby rád a proto pošle hospodyni, aby také nějakou rybu koupila. Ona se tam vydá s velkou nádobou, tam samozřejmě nikdo není, lidé se ji ironicky vyptávají, kam že to jde. Ona přijde domů celá rozzlobená, vyčítá to panu faráři a ten si pak Jozífka podá: „Co sis to dovolil!“ On se brání: „Vždyť jste říkal, zelži něco. Tak jsem vám zelhal.“  “A copak nevíš, že lhát je hřích“  pokračuje farář. Jozífek se brání:  “Ale, to já vím. Ale vy, pane faráři, lžete i na kazatelně.“  “To není pravda, to se nestalo“  namítá farář důrazně. „Ale stalo. Minulou neděli jste hlásil z kazatelny, že budou suché dny a já jsem v tom týdnu třikrát zmokl.“  

((Datum suchých dnů bylo ohlašováno čtyřikrát za rok a znamenalo to, že v tom týdnu se tři dny postilo, ve středu, pátek a sobotu jedli tedy jen suchý chléb.))

37. 

Nějaký výrostek se v náboženství posměšně ptá: „Pane faráři, když teda je to peklo, čím pak se tam topí?“  Na to farář: „Pokud bude na světě hodně takových klacků jako ty, strach mít nemusíš.“     

38.

Dva řeholníci se  spolu modlívali breviář. Oba byli náruživí kuřáci a rádi kouřili i při modlitbě. Domluvili se, že každý požádá svého představeného, aby mu to povolil. Oba napsali dopis. Když se opět sešli, říká ten první smutně: „Tak mi to nepovolili.“   Druhý na to radostně: „Já to mám povoleno. A o co jsi vlastně žádal?“  “No žádal jsem, abych mohl při modlení kouřit.“  Druhý mu vysvětluje: „Vidíš, já jsem ptal, jestli  se mohu při kouření modlit.“

39. 

Zastaví policista faráře, který jede na kole bez držení. „Pane faráři, to bude pokuta ze riskantní jízdu. Ohrožujete bezpečnost.“  Farář se brání: „Neohrožuji.  Mně se nemůže stát nehoda. Se mnou jede  anděl strážný.“ Nato policista: „Tak to bude pokuta ze jízdu ve dvou.“

 40.

Říká turista mnichovi:  „Co vy v klášteře děláte? Nic pořádného, jen se modlíte. Takový sladký život bych chtěl mít taky.“  “Tak tě vyzkoušíme. Když se pořádně pomodlíš jednou: Otče náš, dám ti klášterního koně, abys mohl lépe cestovat.“ Turista začne a v půli modlitby se ptá: „A dáte mi také sedlo?“

 41.  

Jeli poutníci do Říma a jejich vedoucí vždy ohlašoval, za koho bude následující modlitba. Úmyslů  přibývalo a proto je začal spojovat. Takže se modlil: za obrácení hříšníků a našeho pana faráře...

42.  

V jedné venkovské farnosti byly lidové misie. Přijel řeholní kněz a ptal se místního faráře, na co by se zvláště měl zaměřit, v čem by jeho slovo mělo místní farnosti pomoci. Pan farář si stěžoval: „Víte otče, tady u nás  je takový zlozvyk. Svobodná děvčata si vždycky vezmou  do kostela kytici a po mši svaté ji dávají svému milému. A po celou bohoslužbu si tu kytici prohlížejí, natřásají. A kluci zase pokukují, co mu ta jeho dneska předá.  Mohl byste jim to nějak rozmluvit, aby se tím nerozptylovalo jejich soustředění na mši svatou.“ Řeholník slíbí. Farář poslouchá ze zpovědnice, kdy a jak o tom začne mluvit. Blíží se již závěr misií a řeholník pořád nic. Už je po posledním  požehnání  a farář si říká: „Že by zapomněl, vždyť mě to slíbil.“ V tom řeholník dodává jakoby mimochodem: „Ještě jednu věc jsem měl říci, ale vynechám to.  Váš pan farář mě moc prosil, abych vám rozmluvil to nošení kytic do kostela. Když jsem to tady poznal, tak to dělat nebudu. .Já to chápu. Když člověk pracuje ve chlévě, přece jen trochu načpí pachem. A kytice to překryje svou vůní. Čím větší kytice, tím víc toho překryje. Jen je klidně noste dál.“  

A příští neděli nebyla v kostele ani jedna kytice.

43.

 Kněz zastupuje v jedné  horské farnosti. Na mši svatou přijde jen jeden pastýř. Kněz tedy nekáže a rychle je hotov. Pastýř mu pak řekne: „Pane faráři, když mám v ohradě jen jednu ovečku, musím jí dát také nažrat.“ Kněz pochopí, zastydí se a příští týden, kdy zas přišel jen ten jeden pastýř, káže přímo ukázkově, nahlas a dlouze. Po mši svaté se ho ptá: „Co říkáte na to dnešní kázání.“ Pastýř odpoví: „Víte, pane faráři, když mám v ohradě jednu ovečku, nenutím ji,  aby toho sežrala za dvacet.“

44.

 Zpovídá se kněz u svého spolužáka a dostane za pokání: Sedm kajících žalmů a po každém žalmu loretánské litanie. Pak se zpovídá spolužák a on mu před pokáním řekne: „S tím pokáním si to přehodíme. Pomodli se loretánské litanie a po každé prosbě sedm kajících žalmů.“

 45.

Přijde ke svatému otci zástupce firmy Mercedes a prosí ho, aby se při kázání zmínil o jejich značce. Stačí, když  řekne jméno jejich firmy. Svatý otec odmítne, ačkoliv zástupce nabízí velké  sumy  peněz. Když pochopí, že neuspěje a zklamaně odchází, říká si pro sebe: „Kolik mu asi nabídli ti od Fiata, že to říká v každém Otčenáši i při Anděl Páně.“  

((Fiat voluntas tua = buď vůle tvá, Fiat mihi secundum  verbum tuum = ať se mi stane podle tvého slova.))

46.

Dva řeholní bratři  jdou  na pouť. Přijdou k řece, kterou je nutno přebrodit. Ten chytřejší říká druhému: „Nač se budeme močit oba. Vyhrňte si nohavice a vezměte mně na ramena“  Ten ochotně souhlasí, naloží si spolubratra a vstoupí do vody. Uprostřed řeky se ptá: „Bratříčku máte sebou nějaké peníze.“  Chytřejší si myslí, že bude po něm chtít zaplatit a proto ochotně říká: „Ano, samozřejmě mám“  On ho sundá z ramen, postaví do vody a říká: „Opravdu Vás nemohu nést dál. Naše řeholní  pravidla nám zakazují nosit sebou peníze.“

 47.

Přijde ke zpovědnici kapesní zloděj. Vidí, že je tam velká fronta a jde se podívat na faru. Tam je na chodbě kříž, věšák a na něm pěkný klobouk. Zloděj ho strčí pod svůj kabát. Pak přijde do kuchyně. Tam má hospodyně v troubě oběd pro zpovědníky: pečený zajíc, zelí a knedlíky. Zloděj vezme zajíce, zabalí a strčí do tašky.

Pak jde do kostela, tam na něho přijde řada. Klekne si do zpovědnice a říká: „Pane faráři, já jsem velký hříšník. Právě jsem sundal klobouk u kříže.“ „To je zbožný čin, z toho se zpovídat nemusíš.“ „No jo, ale já jsem odehnal zajíce od zelí.“ „To je dobrý skutek, z toho se zpovídat nemusíš.“ Zloděj mezitím sundává faráři z ruky hodinky a říká: „No, ale já kradu, pane faráři.“ „Zpovídej se z toho, co jsi udělal.“ Zloděj už má hodinky v ruce a říká: „Pane faráři, kradl jsem. Ukradl jsem hodinky.“ „Tak je musíš vrátit.“ Zloděj je podává panu faráři a říká: „Tady jsou hodinky.“ Farář: „Mně je nedávej, vrať je tomu, komu jsi je ukradl.“ Na to zloděj: „A co když on je nechce?“ „V tom  případě si se je můžeš nechat.“ Zloděj spokojeně odchází.

Farář skončí zpovídání, dívá se, kolik je hodin, a zjistí, že hodinky nemá. Jde domů, vidí: klobouk pryč, maso pryč a dojde mu, co se stalo. Vyběhne ven, dožene zloděje a říká mu: „Vrať mi hodinky, klobouk i to maso.“ Zloděj se na něho nevinně podívá a řekne: „Pane faráři a co zpovědní tajemství!“

 48.

Kněz na konci kázání řekl: „ A příští neděli budeme mluvit o lhaní. Připravte se na to tak, že si přečtete sedmnáctou kapitolu Markova evangelia.“ Další neděli se zeptal: „Kdo si přečetl sedmnáctou kapitolu Markova evangelia?“ Několik farníků zvedlo ruku.  “Vidím, že na téma lži budu mluvit oprávněně. Markovo evangelium má jen šestnáct kapitol.

 49.

Pan katecheta nabádal nejmenší děti k poslušnosti slovy: „Neposlušnost se nevyplácí. Vezměte si například pohádku o Koblížkovi. Koblížek byl neposlušný, utekl a sežrala ho liška.“ „A kdyby byl poslušný, tak by ho zbaštil dědeček a to ještě dřív,“protestoval Tomášek.

 50.

Paní katechetka chtěla dětem vysvětlit, co je to zázrak. Zeptala se: „Když pokrývač spadne ze střechy a nic se mu nestane, co je to?“ „Náhoda,“ odpověděl Karlík.

„A když druhý den zase spadne ze střechy a opět se mu nic nestane, co to je?“ „Štěstí,“ odpověděl Karlík.

„A když i třetí den spadne ze střechy a zase se mu nic nestane, co to je? „Zvyk,“odpověděl Karlík.

 

 51. V kostele při kázání chce kněz zjistit zbožnost svých farníků: „Povstaňte, chcete-li do nebe!“

Věřící všichni povstali, až na jednoho muže v první lavici. „Vy nechcete do nebe?“ ptá se udiveně kazatel. „Až umřu, tak ano,“ odvětil muž. „Ale vy jste to řekl tak, že jsem si myslel, že se jede hned teď.

 52.

Kaplan se ptá malého Petříka: „Máš pro postní dobu nějaké předsevzetí?“ „Ano. Nedám našemu psovi žádného buřta.“

 53.

Maminka říká dítěti v při mši svaté: „Neotáčej se, buď klidný a dívej se na oltář.“ Dítě poslechne ale  ke konci mše svaté vyhrkne: „Mamí, oltář jde pryč.“

 54.

Zpovídá se paní a celou dobu jen nadává na svého manžela. „Dobrá,“ říká kněz, “za pokání se za své hříchy pomodlíte dvakrát Otče náš a za manželovy hříchy třikrát růženec.“

55.

Až ti pan farář přijde otevřít, tak řekni:  „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ nakazuje maminka chlapci, kterého posílá na faru.  „Řekl jsi to,“  ptá se ho, když se vrací.  „Ne, řekl jsem Zdrávas, Královno, protože mně otevřela hospodyňka.“ 

56.

Farář se zlobí na malíře, že na obraze namaloval andělovi šest prstů. Viděl jste už někdy anděla se šesti prsty na ruce?“ „ A Vy jste už viděl na vlastní oči anděla s pěti prsty?“

57.

„Aničko, proč jsi namalovala panu faráři zelené vlasy,“ diví se katechetka, která zadala dětem namalovat něco z nedělní bohoslužby. „Když já nemám plešatou pastelku!“

58.

Povídá velitel vojákovi: „Věříte na posmrtný život?“ „Nevěřím!“ zní okamžitá odpověď. „Tak budete muset věřit. Ten strýc, kterému jste byl minulý týden na pohřbu, vás čeká před branou.“

59.

Jeden z bohoslovců se velice bojí závěrečné zkoušky před svěcením. Všechny nechá jít před sebou a když je tam předposlední říká si: Biskup už je unaven, asi bude dávat stejné otázky, budu poslouchat za dveřmi a pak odpovím stejně. Biskup je skutečně unavený, mluví potichu a tak za dveřmi není slyšet jak se ptá předposledního kandidáta: „Co byste dělal, kdybyste sloužil polní mši svatou a do kalicha vám po proměňování spadla moucha?“ „Uchopil bych ji dvěma prsty, vysál a  spálil nad svíčkou,“   odpoví kandidát nahlas a ten za dveřmi si to zapamatuje. Biskup na to: „Vy jste přímo zkušený kněz!“ „Ještě nejsem, ale vkládáním vašich rukou se jím zítra stanu.“ Pak jde ten poslední: Biskup mu řekne: „Co byste dělal, kdybyste sloužil polní mši svatou a hnala se na vás splašená kráva?“ „Uchopil bych ji dvěma prsty, vysál a  spálil nad svíčkou,“   odpoví kandidát. Biskup na to: „Vy jste blázen!“ „Ještě nejsem, ale vkládáním vašich rukou se jím zítra stanu.“

60.

Muž pochoval ženu. Po několika dnech jej přišel navštívit místní farář, aby ho utěšil. Najde vdovce u lahve vodky.  „Opravdu je tohle vaše jediná útěcha v žalu?“ ptá se soustrastně farář. „Ne, pane faráři. Ve sklepě mám ještě celý kartón.“

60 hádanek  (díky Rozumu do hrsti Jana Bařinky)

1. Unesu celé kmeny, ale ani jeden špendlík.   

2. Kdo se stará, nemá to, kdo se nestará má to.     

3. Kdo to kupuje, nechce to, kdo to dělá, nepotřebuje to, komu to dají, neví to.   

4. Když mě ubírají, větší jsem, když mě přidávají, menší jsem.

5. Jednou dírou tam, dvěma dírami ven a teprve, když jsi venku, jsi tam.  

6. Ucho má a neslyší, nohu má a neběhá   

7. Jaký je rozdíl mezi psem a člověkem? 

8. V kterém slově je osm o?    

9. Které slovo se dá zároveň časovat (protože je sloveso) i skloňovat (je současně i podstatné jméno)?     

10. Do jakých sudů nelze nalít víno? 

11. Kolik písmen je v Bibli?  

12. Co teče a není tekutina?       

13. Který pták nesnáší vajíčka a přesto se líhne z vajíček?      

14.  Kde roste nejlepší víno?      

15. Do kostela nechodila a přesto spasena byla.       

16.  Co se vyskytne v minutě jednou, v momentě dvakrát ale v hodině nikdy?     

17.  Které zvíře je nejsilnější?      

18. Pod jakým stromem sedí zajíc za deště?    

19.  Co udělá myslivec, když zastřelí zajíce?      

20.  Co znamená zkratka: PÚS  ČPSN?      

21.  Pálí to, i když to nehoří.      

22. V kterém měsíci se rodí nejméně chlapců?  

23. V kterém měsíci se rodí nejvíce děvčat?  

24. Po čem padá déšť?  

25. Může pršet dva dny po sobě?  

26. Které živočichy nevzal Noe do své archy?  

27.   Kočka leze dírou pes oknem. Jak to celé napsat šesti písmeny?  

28. Proč vrabec sežere  kilogram ovsa dříve než pár koní?  

29. Proč žádný pekař nejí špičky od rohlíků?  

30. Který palec kývá hlavou?

31. Co dělá člověk dříve než vstane?  

32. Co roste kořenem vzhůru?  

33. Které ovce sežerou více, bílé nebo černé?  

34. Ve stáji jsou tři osli. Který je nejchytřejší?   

35. K čemu má mlynář bílou čepici?  

36. Co máme před sebou a nevidíme to?

37. Co dělá osel, když na něj svítí slunce?  

38. Co je ve středu Prahy?  

39. Kdy začíná husa plavat ve vodě?  

40. Ze které sklenice se nenapiješ?  

41. Kdo mluví všemi jazyky?   

42. Který živočich je nejchoulostivější?   

43. Jakou silou se drží veš v hlavě?   

44. Který tvor je nejotužilejší?   

45. Král chtěl rozdělit korunu mezi dva syny. Jak to udělal, aby žádného nezarmoutil?   

46. Kdo se nejvíc přetvařuje?   

47.  Který svatý má tři uši?   

48. Kdo je v zimě nejchytřejší?  

49. Jaký je rozdíl mezi Kolínem a Žižkovem?   

50. Jak se protáhneš klíčovou dírkou?

51. Kdo mne má v kapse, nemá v ní nic.   

52. Má to zuby, ale kousnout to nemůže?  

53. Který svatý je nejpomalejší?    

54. Díra vedle díry a přece to drží pohromadě?  

55. Čím je toho více, tím méně to váží.  

56.  Co se potí i když je zima?  

57. Na oltáři hoří šest svíček. Kostelník dvě zhasne. Kolik jich zbude?  

58. Po kraji maso, uprostřed dřevo. Co je to?  

59. Svatý Matěj sekal ledy? Kde nechal sekeru?  

60. Čeho je v potoce víc než v moři?   

Řešení

1 - 10   Voda - dluhy nebo nepořádek -  rakev - jáma - kalhoty - jehla - na cizí štěká, k domácím se lísá a naopak - kosmos - hnát, drát, plát, stát, kout, Vít - do plných

11 - 20   pět - děravý sud - kohout - nikde protože rostou jen hrozny - louka - písmeno M - hlemýžď - mokrým - otevře druhé oko - dny v týdnu  

21 - 30   kopřiva- v únoru - v devátém - po kapkách - ne, vždycky je mezi nimi noc - ryby - Napíše se TO CELÉ - nežere koně - okousané rohlíky by neprodal - ospalec

31 - 40   leží - horní zuby - bílé, protože jich je více - ten nejmenší, ti dva jsou totiž větší osli - k pokrytí své hlavy - nos - stín - písmeno a - když nedosáhne na dno - z prázdné

41 - 50    ozvěna - ryba, protože hned  po prvním leknutí je mrtvá -  vší silou - blecha, protože běhá v létě v zimě v košili - každému dá 50 haléřů - optik, dělá vše na oko - sv. Florián - sníh, vždycky ho něco napadne - tři čtvrtě, protože Kolín je celý, Žižkov je jen čtvrť - napsat SE na pásek papíru a prostrčit jej zámkem 

51 - 60   díra - hrábě - sv. Martin, přijede až 11 dní po všech svatých -  řetěz - díry v sýru -  Okno - dvě, ostatní shoří - oj a koně - na topůrku - písmen

 

 

Komentáře:

přidej komentář

Od 1.4.2019: Když někdo knězi radí: Udělej to kratší, budou tě mít radši!, je to

takový pokus o vtip. (41)

 

pravda pravdoucí. (45)

 

jen pěkný veršík. (71)

 

naprosté nepochopení. (28)

 

rada, kterou má vzít vážně. (6)

 

věc, kterou neznám a neumím ani nechci hodnotit. (26)

 

celkem hlasovalo 217 lidí

předchozí ankety

Dnes je 20. května 2019

svátek má Zbyšek

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU