Dvakrát 18 příhod nebo postřehů z 18 let ve Vel. Meziříčí (1990-2008)

24.12.2018 - úvahy

BOHU DÍKY ZA 18 LET 

Pán Bůh zaplať vám všem,

kteří jste mi s čímkoli pomohli.

 

Za to vám nabízím na památku 

 dvakrát 18 příhod a postřehů z města velkého mezi říčkami malými a jeho okolí

 

1.
K mému úplně prvnímu setkání s městem velkým mezi říčkami malými došlo,  když jsme chodívali pěšky do kostela do Města Nového. Ze silnice nad ním bylo daleko vidět a tatínek mi jako malému chlapci vždy ukazoval kopce na jižním obzoru a říkával: „Tam za nimi je Medříč!" Dnes vím, že to byla Baba mezi Cyrilovem a Radenicemi z té severní strany.     Když jsme chodívali do našeho farního kostela v Jamách, museli jsme přejít Vejdoch. Z něj také bylo vidět daleko. Teprve až jsem poznal Netín a okolí, jsem zjistil, že odtamtud lze spatřit netínskou hrobku i věž (a věže dalších šesti kostelů).             Když jsem pak  jezdíval  do Borů, z vrcholu silnice  za Vídní jsem viděl kopce za svým rodným slavkovickým údolím. To mně vždy potěšilo, často jsem si jako řidič oddechl, protože tam už byl sníh a u nás ještě ne.
 2.
Když jsem byl kaplanem na Vranově u Brna, zaujal mne pán se šedinami, který vedl procesí.  Už tenkrát to byla výjimečná událost. Nikdo jiný tam nepřišel s tolika  družičkami a tak nazdobenou sochou. Až pak mi místní pan farář řekl, že jsou z Velkého Meziříčí a že přicházejí  pravidelně. Pak jsem je mnohokrát viděl v Žarošicích.        Cestou na oslavu svaté Anežky v sobotu 25. listopadu 1989 ještě za tmy zastavily na parkovišti kousek před Prahou u dálnice dva autobusy poutníků. Z jednoho jsem vystoupil a říkám lidem z toho druhého: „My jsme z Moutnic, odkud jedete vy?" „Z Velkého Meziříčí." To bylo první osobní setkání s lidmi z farnosti.
3.
Pro jmenovací dekret jsem si jel k panu arciknězi Kocmanovi do Netína. Věděl jsem, že za Meziříčím se odbočuje doprava. Byl jsem tak rozrušen, že jsem odbočil už při první příležitosti a vjel do Laviček. Nevadí, nebudu se vracet, projedu je, a za Závistí to vezmu doleva. Zabočil jsem však hned za posledním domem a točil se pak na poli za Kolouchovými.
4.
Hned první neděli po mém nástupu měl jeden z velkomeziříčských kněží jet na pouť do Zadního Zhořce. Jaksi se na to zapomnělo, nikdo tam nepřijel, proto zhorečtí volali na faru, ať tam jedeme. Všichni jsme byli v kostele, telefon brala maminka. Naštěstí za ní přišel na besedu po mši svaté P. Alois Kadlec. Šel tedy vyřídit vzkaz do kostela. Byl jsem ve zpovědnici a proto za mnou poslal ministranta. Ten přiběhl a říkal mi: „Váš tatínek vám vzkazuje, že máte hned jet do Zadního Zhořce na pouť, že vás tam už čekají."
 
5. Když nastoupil novokněz P. Ludvík Bradáč a měl první mši svatou u nás, řekl jsem mu u oběda: „Odpoledne jedeme do Vídně, budeš tam dávat novokněžské požehnání." „Nemohu, nemám sebou pas, nechal jsme ho v Brně." Podobně před primicí našeho rodáka Jiřího Bradáče ho sháněli jeho známí u nich doma. Tam jim řekli, že šel na faru. My jsme jim řekli, že tady byl, ale právě odjel do Vídně kvůli limonádám na primiční hostinu. „A to musí mít pití z takové dálky," vyhrklo jim.
 6.
Každý všední den kolem čtvrté hodiny ranní mne budil traktůrek, který ve Svitu naproti faře za řekou nahrnoval do kotle koks. Jednou v zimě se jeho zvuk ozval v sobotu večer. Divil jsem se: Copak budou v neděli ve Svitu topit. Kouknu z okna a za řekou naprostá tma. V tom mi to došlo: V sousedním klubu právě začala hrát moderní hudba.
7.
Během dne bylo ze Svitu po celé faře slyšet, jak někoho volají rozhlasem na vrátnici. Když jsem si pořídil zesilovač, jednou ráno jsem na dvoře do něj zavolal: „Otec Ludvík Bradáč a otec Vladimír Záleský ať se urychleně dostaví k vratům na náměstí." Vyrazili okamžitě, i když jim vrtalo hlavou, jak to, že ve Svitu znají jejich jména.
8.
Šel jsem po Bezděkově a všiml jsem si, že dva muži se pustili do opravy kapličky sv. Antonína. Dali jsme se do řeči a ptám se jich: „Jak se jmenujete?" „Já Jan Smejkal." „Já Josef Smejkal." „A jste bratři nebo příbuzní?" „Ne, ale oba jsme rodáci z Pustiny." O několik let později jsem dělal pořádek u kapličky u Alpy. Lidé k ní naházeli zbytky větví a tak podpořili růst plevele kolem dokola. Vytahal jsem ty klacky aspoň na hromadu k cestě a vytrhal plevel. Jel kolem řidič s vozíkem, vše naložil a odvezl pryč. Jmenoval se Jan Smejkal.
9.
Na jaře L. P. 1993 přijeli do Netína poutníci z Tasova se svým farářem prosit za příhodné počasí. On mi pak řekl: „Panna Maria se na nás tak pěkně usmívala." Od té doby ji můžeme podle vzoru ostatních poutních míst, kde má každá Madona své vlastní pojmenování, nazývat Usmívající. Takový název se totiž nedá vymyslet, ten musí být darován. Díky, otče Karle.
10.
V květnu roku 1996 hrozila městu povodeň. V noci se už připravovala krizová opatření. Šel jsem spát pozdě a proto jsem nezvedl telefon, kterým mi Jiří Vávra volal, abych vyvezl auto z průjezdu nahoru na náměstí. Přijel tedy sám a přesunul je tam. Nestačil mi to říci a já jsem na to přišel až večer.
11.
Když za maminkou přijeli její vnuci, jezdili se mnou po večerních bohoslužbách. Měli k tomu své komentáře. Ve dnech, kdy byly na řadě Lavičky, se pravidelně ptali, jestli zase pojedeme do Sedátek. Jednou za ní přijely vnučky a večer pak své mamince hlásily denní činnost: „Byly jsme se strýčkem zpovídat v jedné vesničce. On vyzpovídal dvě babičky a my jsme zatím snědly dvě zmrzliny, které nám dala paní, co se stará o kapli." Když maminka zemřela a odcházel jsem do Říma, požádal jsem o mateřský křížek na čelo svou sestru a farní hospodyni - obě Marie.
12.
L.P. 1997 - rok po zasvěcení kostela sv. Zdislavy v Lavičkách se na jeho věži usadili čápi. Zedníci, kteří si pamatovali, jak je tam úzká plošinka, žasli nad tím, jak na tak malém prostoru mohli postavit tak velké hnízdo. A lidé se divili, jak jsme dosáhli toho, že na posvátné budově zasvěcené patronce rodin, je tak pěkný a výmluvný symbol rodiny.
Ve čtvrtek 11. června 1998 tam bylo první Boží Tělo. Ačkoli byly přichystány 4 oltáře po obci, zůstali jsme v kostele, protože pršelo. Na konec obřadů jsme přece jen vyšli ven před kostel. Po modlitbách nastala chvilka ticha a všichni se připravovali k závěrečnému požehnání. Do toho se však z věže ozval klapot čápů. Sebešikovnější režisér by to lépe nepřipravil. To Bůh Stvořitel poslal své tvory, aby po svém oslavili tajemnou přítomnost jeho Syna mezi námi.
 13.
Po vyloupení fary v lednu 1999 mi řekli policisté, kteří to vyšetřovali: „Udělali to tvrdí chlapi. Měl jste štěstí, že jste při loupeži spal, že jste se s nimi osobně nesetkal."
14.
V říjnu 2003 trávili naši bohoslovci víkend ve farnosti Velké Meziříčí a okolí. V sobotu dopoledne byla mše svatá v altánku na Svaté. Jejich spirituál, o. Pavel Posád, tenkrát řekl: „Vzpomeňte si na dějiny poutních míst. Nejdříve tam dali kříž nebo obrázek, po letech postavili dřevěný přístřešek, později zděnou kapli a někdy až po staletích velký poutní chrám. Tady jsme už u druhého kroku. A můžeme se těšit, že další budou následovat."
15.
 Když za mnou přišla Anežka Pánková s tím, že chce v Oslavici postavit  novou kapli, ptal jsem se jí, zda ji zasvětíme svaté Anně, která je tam uctívána, anebo sv. Jiří, jehož obraz je na staré pečeti a o jehož svátku tam bývá malá pouť. Hned odpověděla: „Božímu milosrdenství." Na to se dá říci jen Bohu díky. 
16.
„Pane děkane, lidi říkali, že by se to mělo udělat jinak, navrhují tento způsob." (Už nezáleží na tom, o co přesně šlo.) „Dobře, ale prvně mně řekněte, kteří lidé?" „Já a paní Nováková."
17.
Na mši svatou v Borech jsem na první pátek července roku 2004 šel pěšky. Kousek od cíle stálo na silnici nákladní auto přímo v zatáčce. Jeho řidič vylezl na třešeň a rval tam ovoce. Ani ho nebylo vidět. Jdu dál a po stech metrech zastaví osobní auto a řidič mi říká: „Vidím, že jste musel odstavit své vozidlo, já vás zavezu kam potřebujete, nasedněte si." V pár metrech  naprostá bezohlednost a hned na to veliká citlivost.
18.
Před výstavou o době lucemburských králů na hradě pražském přijel právě odtamtud odborník dojednat zápůjčku naší Madony, která z té doby pochází. Po vyřízení všech složitých papírů a sjednání záruk pro tak vzácný kus mi říká s velkou touhou: „Rád bych se na ni ještě teď chvilku podíval. Umožníte mi to." „Ano jistě," řekl jsem mu, ale v duchu mě napadlo: Teď to praskne. Taková vzácnost a my ji necháváme v otevřeném kostele, zabezpečeném jen šňůrami a houkačkou. Bylo před polednem, když jsme vstoupili do kostela.   V zadní lavici se právě usebraně modlil starší muž. Odborník mi potichu a uznale říká: „Vidím, že máte zajištěný stálý dozor, to je správné."
 
Bože, děkuji ti, že nás nikoho nikdy nepodrazíš. Děkuji ti za vše, cos mi dal i vzal, co mi dáváš i co mi bereš. Buď tvoje jméno pochváleno.
 
19.
Když se pan kaplan Marek Vácha vrátil na jaře 1997 z Antarktidy, promítal mnohokrát diapozitivy, které tam pořídil. Všude ho zvali, a proto na to měl vyhrazený jeden den volna v týdnu. Viděl jsem jeho promítání na setkání mladých kněží v Brně a byl jsem nadšen. Promítl pár pěkných obrázků, přidal několik zajímavostí o nich a mnoho postřehů z ekologie, estetiky i morálky. Nenásilně, stručně a jasně.
 20.
Na velikonoční pondělí 1999 odjeli kaplani domů, maminka byla už u bratra a byl jsem tedy na faře sám. V 7 večer přišel nějaký bezdomovec, dostal jídlo a odešel. V 8 přišel další. Když spokojený odešel, dostal jsem strach, jestli si nezačali obhlížet místo, kde jsou sbírky ze svátků. Proto jsem si do pokoje vzal fenku Lízu, kterou otec Petr měl na dvoře. Myslel jsem, že usnu klidně, ale ona pořad hlučně běhala po mém pokoji. Pak se najednou utišila a já jsem usnul. Ráno jsem ji našel klidně spící v maminčině posteli.
21.
Při odpolední pobožnosti v Horních Borech jsem sám dával čísla písní na desku. Spletl jsem se a dal číslo o jedno vyšší. To však patřilo k písni, která se v Borech neznala. Pan varhaník Miroslav Pol bez mrknutí oka tu píseň hrál a zpíval, takže kostel byl naplněn mírným doprovodem a hlasitým zpěvem a nikdo to ani nepoznal. Pak jsem se mu omlouval. Řekl mi, že se mu to také zdálo divné, ale že když tam ta píseň byla, tak ji zazpíval a zahrál celou.
22.
Při Božím těle 1999 nesl P. Martinásek Pána Ježíše poslední krátký kousek od sochy sv. Jana do kostela. Družičky šly před ním a házely na zem zbylá kvítka. V tom se strhl věrný vír a s těmi kvítky zatočil. Vytvořilo se barevné kolo, které mi připomnělo barevný kulatý znak jubilea.
23.
Když jsme došli do Říma, snažil jsem se napsat o tom něco na počítači. Diktoval jsem to P. Ludvíku Bradáčovi, který tam právě působil. Napsal to, pak zmáčkl klávesu „S" a řekl: „Musím to zachránit."  My bychom řekli Uložit, To „S" vzniklo z anglického Safe (sejf) - trezor, ale Italové tuto funkci nazývají „Salva - zachraň", které by se dokonce  dalo přeložit i jako „spas". On začal poprvé pracovat s počítačem v Itálii, naše názvosloví neznal. Je zajímavé, že Němci říkají: Speichern - dát do špýcharu.
24.
Díky obětavému a nadšenému starostovi Ludvíku Vlachovi se podařilo, že obec Stránecká Zhoř vybudovala v roce 2001 nákladem 2 milionů 100 tisíc kapli sv. Benedikta. Tuto obec založili benediktinští mniši z Třebíče a dosud má ve znaku dvě jejich kápě. Požehnána byla v neděli 9. června 2002 a při bohoslužbě bylo krásné počasí, ačkoli předtím i potom pršelo. Obraz sv. Benedikta namalovala Marie Marková z města. Kouzlo nechtěného způsobilo, že svatému opatu namalovala tvář velice podobnou panu starostovi, ačkoli ho před tím nikdy neviděla a neznala.
 25.
Když jsme šli asi potřetí pěšky do Netína na hlavní pouť, přišel pak za mnou mladý muž, který se celého průběhu zúčastnil. Řekl mi: „Nezlobte se na mne, já už příště nepůjdu. Já si na té netínské návsi připadám jak cvičená opice."  Odpověděl jsem mu: „Naprosto tě chápu a nebudu se na tebe zlobit. Jen prosím, pochop také ty mě: Když se chodilo už 280 krát a to i v totalitě, nemohu to přece já zrušit."  Pěkné bylo, že při 292. pouti (v roce 2005) do Netína přišlo ze čtyř světových stran přesně 292 pěších poutníků. A ještě hezčí bylo, když loni přišla děvčata z Laviček v krojích  a po příchodu do Netína se na ně přímo vrhly jejich maminky s civilním oblečením, protože jejich kroje potřebovaly ony samy na odpolední besedu, kterou tančily s jejich tatínky, svými manžely.
 26.
 Za úspěch považuji, že mnohé obce si pořídily znaky navržené věřícím malířem Zdiradem Čechem z Kladna, kterého jsem jim doporučil. Podařilo se  mu do znaku promítnout patrony obce a věci typické pro jejich jméno (lávky pro Lavičky, městský znak Vídně pro malou Vídeň, kopce pro Hrbov), takže ty znaky jsou „mluvící", což se zatím dařilo pouze v historii. Mám radost, že pan kaplan Němeček vytvořil znaky i pro naše čtyři farnosti a děkanství.
 27.
Čápi na věži kostela v Lavičkách každého jara pravidelně nasedali. Šest let však mladé nevyvedli, vždycky měli smůlu. Až 28. června 2003 se nahoře ozvalo pípání. Dole se válely dvě prasklé skořápky. Obě čápata se měla k světu, rostla a učila se létat. 2. září o čtvrt na devět mladí čápi spolu s rodiči odletěli do Afriky. Podle nového kalendáře už není sv. Řehoře 12. března, ale 3. září. Právě toho dne ti čápi z Laviček letěli přes moře. Kalendář se změnil, ale pranostika byla dodržena!
28.
Začali jsme putovat i do Přibyslavic, místa, které je zvláště milé farníkům z Uhřínova. Jednou jsme za velkého deště vyšli z Velkého Meziříčí jen dva. Před Uhřínovem jsem si říkal: Lije jako z konve, tam nás nikdo nebude čekat. Zajdu do kostela na mši svatou a někdo nás pak vezme autem zpátky do města, osušíme se a pozdě odpoledne pojedeme autobusem, který byl objednán na večerní mši svatou. V Uhřínově už však čekali nadšení malí ministranti a jejich rodiče. Ani nápad, že by se nešlo. Tak jsme šli dál. Večer při společném zakončení pak bylo velice krásné počasí.
29.
Před Uhřínovem mi třikrát došla nafta v nádrži, díky Bohu vždy až dole u řeky. Nechal jsem tam auto stát a rychle jsem vyběhl ke kostelu. Pak jsme sháněli aspoň  litr nafty po domech. Od té doby  mě ministranti vítali pozdravem a otázkou. kde že dneska parkuji. Zda u kostela nebo zase někde dole.  Zajímavé, že když v Uhřínově při poslední mši svaté zpívali na kůru zpěvy na rozloučenou za těch 18 let, bylo tam přesně 18 zpěváků a zpěvaček.
30.
 V Uhřínově jsme zavedli roráty bez elektřiny, jen při svíčkách. Začínali jsme tak, aby mše svatá končila za svítání.  8. prosince  2001 o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie pak první paprsky ozářily lurdskou sochu Neposkvrněného Početí, před níž jsem právě zpívali závěrečnou mariánskou píseň.
 31.
Když jsme v listopadu Jubilejního roku 2000 šli pěšky do Brna do katedrály, vyšlo nás z Velkého Meziříčí 32. Z Velké Bíteše už nás šlo 45, ze Střelic už 60. Ten poslední kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od Minoritů na Petrov šlo hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až „v hodině dvanácté", si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se na Petrov do kopce valila řeka lidí, kteří nadšeně zpívali. V roce diecéze jsme šli opět pěšky do Brna. Byl nás sice jen apoštolský počet, ale nejmladší devítiletý poutník z Laviček to ušel celé. V kostele sv. Tomáše, kam se sjely autobusy ze dvou děkanství, jsme poděkovali Panně Marii Svatotomské za záchranu Brna (a celé Moravy) a pak jsme všichni šli pěšky na do katedrály na Petrově, kde pouť vrcholila.
 32.
Večerní klekání bývalo v 6 hodin, v letním čase pak v 8 hodin. Když jsem to chtěl na podzim vracet na 6. hodinu, řekla mi jedna maminka: „Nechte to na osm, naši kluci si poslechnou večerníček, umyjí se, vyčistí zuby a obléknou do pyžama. Potom otevřeme okno a když začne zvonit, pomodlíme se a pak hned jdou spát."  Proto zvoní klekání v 6.00 - 12. 00 a 20.00 hodin.
33.
Jednou mi bratr dal domácí mléko, vezl jsem je ve škodovce a rozlilo se. Dlouhou dobu to bylo cítit. Bohoslovec Josef, který u nás byl na praksi, se pak ptával: „Kterým autem pojedeme? Favoritem nebo tou syrovátkou?"
34.
„Náš Vojta chce zapsat do seznamu poutníků na Velehrad. Včera večer říkal, že se už tak hrozně těší, že to asi nevydrží." (SMS, z které jsem měl velikou radost a kterou mi poslala neteř od sestry začátkem srpna 2008, protože její bratr ještě nechodí do školy.)
 35.
Když jsem poprvé jel do Křtin domluvit se s P. Tomášem Prnkou, jak to všechno uděláme, několik kilometrů před poutním místem mi dosloužil starý Ford. Díky obětavosti svých oveček však zase mám v čem jezdit.
 36.
Největším darem byly  tři primice, sliby dvou řeholních sester a v semináři dva bohoslovci z farnosti a jeden synovec od bratra.

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 20. zaří 2019

svátek má Oleg

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU