Učící se církev na 32. neděli

Úvod:

Vydat svědectví pravdě, to je dnešní téma, které nám na základě dnešního prvního čtení určili otcové biskupové, naši pastýři. Tak pěkně si to můžeme říci, tak hezky je to napsáno. Jaká je  skutečnost? Jak to skutečně dělal náš Pán nejvyšší. Před Pilátem prohlašuje, že "přišel proto na svět, aby vydal svědectví pravdě"  a byl za to ukřižován. Jestli k němu patříme, jestliže jsme Kristovi stoupenci, přesněji učedníci, i my máme  "veřejně vyznávat

našeho Pána" a nestydět se za to.

1.

Před týdnem vyznamenal náš pan prezident zasloužilé občany, je mezi nimi i doktor práv Jan Haluza, který trénoval Emila Zátopka. Za to však nebyl vyznamenán, pocty se mu dostalo za jeho věznění. Pravou příčinou, jak sám píše v Lidových novinách bylo to, že nezavrhl církev, že se nevzdal víry, že nepřestoupil z lidové strany do komunistické, když ho lákali.  A dodává: Držel mě Bůh, víra a vůle, kterou mně vyzbrojila atletika. To je odvaha veřejně vyznávat Pána, to je odvaha, kterou obdivujeme na něm a na dalších věrných svědcích. Není to však jen věc minulosti, stejnou odvahu potřebují dnes křesťané v Iráku i jinde, to je odvaha, kterou si jistě přejeme i my všichni.

2.

Vyznávat svého Pána máme pravdivě, to znamená aby naše slova byla v souladu s našimi skutky. A to už se týká úplně obyčejných věcí, každodenního života, ať s jsme s druhými nebo sami. Katechismus připomíná, že nejvyšším svědectvím pro pravdu je mučednictví.  Vydává svědectví zemřelému a zmrtvýchvstalému Kristu, s nímž je spojen láskou. Vydává svědectví pravdě víry a křesťanskému učení. Čelí smrti úkonem statečnosti. "Dovolte, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha" píše svatý Antiochijský.

A co máme dělat my?

3.

Člověk, který chce něco dokázat, musí nejprve  chtít? Už to veliká věc, už to je veliká odvaha. Chtít vydávat svědectví, vnitřně pravdivé svědectví.

Pak se musíme snažit. To je druhý krok, to je dlouhá cesta, nekonečná řada kroků.

Je však také potřeba Boží pomoc. O tom nepochybujeme. Proto jsme tady.

Závěr:

Končí nám pomalu jubileum. Moc bych si přál nějakou památku, Tou viditelnou je ta tmavomodrá korouhev, která zůstane. Je potřeba i památku slyšitelnou. Proto jsem si přál, aby se celá farnost naučila píseň Zdráva buď Královno nebe, která je stará také zhruba 800 let a která je jakoby šitá na míru sem pro Křtiny, kde je také Panna Maria podpírána anděly.. Už se nám to trochu daří. Přece jen každý nemůže zpívat, i když tuto píseň zpíval celý kostel. Proto bych navrhl modlitbu. Modlitbu kterou se budeme modlit zde, u Panny Marie, jako památku naše jubileum, v 9. století poutí na toto místo. Není ledajaká, je v Římském misálu, byla už dávno přeložena do češtiny a modlí se ji kněz po mši svaté. Proč bychom se ji nemohli  modlit i my, když přímo navazuje na to, že člověk musí chtít, musí se snažit ale přesto potřebuje Boží pomoc.

Nejsvětější Panno a Matko Maria, přijal jsem tvého milovaného Syna. Tys ho počala ve svém neposkvrněném lůně, tys ho porodila, živila  a radostně objímala ve svém náručí. Prosím tě tedy, milá Matko, vypros mi odpuštění všech mých hříchů i hojnou milost, abych tvému Synu od nynějška věrněji sloužil a také vytrvalost až do konce, abych ho s tebou mohl chválit na věky věků. Amen.