Učící se církev na 3. neděli adventní "A"

Jan Křtitel se ptá na Ježíše, přitom právě on na něj jasně ukázal jako na Božího Beránka. Když ho v Jordánu křtil, Bůh mu jasně potvrdil, že to je Boží Syn. Teď je Jan ve vězení a má rozpaky. Ptá se dost netrpělivě, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Vidíme, že ani on nebyl ušetřen otázek ve víře. A o tom si máme dnes něco říci. Tak si to přejí naši otcové biskupové.

1.

Některé pochybnosti si zaviníme sami. Věci si představujeme po svém. Takhle to je. On není tak zlej, řekne někdo z příbuzných. Ale je, ty ho neznáš - a je hotovo.

Jan ohlašoval Mesiáše a očekával soudce a vládce. A co se stalo:  Zatím Jan sedí ve vězení a Ježíš se přátelí s opovrženými. Úplně jinak, než si obyčejný starozákonní věřící představoval.

Dneska jsou velice důležitá lidská práva, ale zapomíná se na povinnosti. Není také právo Boží, nemá Bůh právo to udělat po svém, protože je vševědoucí, nemáme povinnost počkat. A čekání je nepříjemné, to známe všichni.  Z toho pak jsou rozpaky a pochybnosti.

2.

Ježíš odpovídá poukazem na své skutky.

Dneska máme 12. 12. V kalendáři najdeme svátek Panny Marie Guadalupské. Právě 12. prosince 1531 přinesl místnímu biskupovi starý Indián růže od Panny Marie. Nesl je v zástěře a na ní se ukázal obraz. Dodnes je vidět a dodnes se tam putuje.  Nedávno se tam dostala jedna žena z Čech. Svůj článek o tom začíná slovy: Já jsem nevěřící. Pak se v něm diví, jak je to možné, že Indiáni dovolili postavit kostel na místě, kde se dříve uctívala nějaké pohanské božstva, diví se, že neprotestovali proti cizí kultuře a nehájili tu svou. A vůbec nechce uznat, že za pár let po tom zjevení se všichni Aztékové dali pokřtít a že víra je tam ohromně živá dosud. Jakoby  nevěděla, že Guadalupe je největší poutní místo na světě, kam putují miliony lidí ročně.

Škoda, že někdy dáme víc na své nápady než na skutečnosti, které Bůh připravil. Škoda, že to někdy příliš vyčítáme Bohu a nevidíme, to co už udělal. Málo děkujeme za jeho skutky.

3.

Každé dítě je překvapeno, když se ve škole dozví nové věci. Vzpomeňte, jak jste to pak doma říkali rodičům jako ohromnou novinku. A jak jsme se dále vyptávali. Tím se z nás stali dospělí. Platí to i ve  víře: Víra, která se neptá, zůstane dětinská, vyprchá. Ve víře je třeba se vzdělávat.

Školou víry je modlitba, prostě o tom přemýšlet a Bohu to říci. Chce to chvilku času a žádný strach. Modlitba není básnička, kterou musíme umět doslova. Samozřejmě, když se modlíme společně, musíme upřesnit  každou slabiku, jinak to bude skřípat. Není však jen společná modlitba v kostele, je i společná modlitba doma a hlavně je i modlitba osobní. Po svém. Můžeme mu dokonce vyznat své pochybnosti,přímo je před ním ve své duši vykřičet, upřímně se s nimi svěřit. A zde se nám hodí jedna pomůcka, o které jsem už mluvil: DĚLO. DĚkuji, Lituji, Odevzdávám. Je přece dost věcí, které jsou Božím darem a za které mohu poděkovat. Je přece dost věcí, které jsme pokazili a které už nespravíme, ale kterých můžeme litovat. A všechno můžeme Pánu Bohu odevzdat, buď přímo, nebo skrze jeho Syna anebo se přitom dovolávat přímluvy Panny Marie anebo andělů anebo  svatých. A protože to není vždycky tak jednoduché, jak to teď říkám, platí další pomůcka. Vezmi a čti,.naše osobní modlitba může být živena Slovem Božím. Především slovy evangelia a žalmů.

Z:

Mít pochybnosti ještě není hřích. Je to výzva, stín, který nás vede k hledání světla. Hledejme je tím, že uznáme, že Bůh má větší možnosti, že uznáme to, co už je, že budeme hledat odpověď v modlitbě, opřené o Slovo Boží. A má to tak být! Ať se nám to daří nejen v těchto letech přípravy na cyrilometodějské výročí. Ať  se nám podaří i něco pěkného udělat.

Amen.