UČÍCÍ SE CÍRKEV NA 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ "A"

Úvod:

Už jsme si řekli, že si máme přát víru naději a lásku, tyto vlité božské ctnosti, o kterých tak pěkně mluví sv. Pavel, když píše Soluňanům. To vždycky. A zde v kostele a v modlitbách : O ně prosit a za ně děkovat. Dneska si je máme více vysvětlit:

1.

Hodně lidí řekne, že věří. A věří v různé síly, zóny, věří v náhodu či osud. Víra však znamená, že  věříme v Boha a všechno, co nám řekl  a zjevil a co nám svatá církev předkládá k věření, protože On je pravda  sama. a katechismus dále pokračuje: Kristův učedník si nemá jen uchovávat víru a žít z ní, nýbrž ji má i  vyznávat a vydávat jí otevřeně svědectví a šířit ji: "Všichni mají být  připraveni vyznat Krista před lidmi a následovat ho cestou kříže v  pronásledováních, která církvi nikdy nechybějí". Služba a svědectví víry  jsou nezbytné pro spásu: "Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se  i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě zapře před lidmi, toho i já  zapřu před svým Otcem v nebi"

2.

Každý se na něco těší, každý nemocný na uzdravení, hodně lidí se těším, že vyhrají, ale těšit se ještě neznamená, že žijeme v naději. Protože naděje je ctnost, kterou toužíme po nebeském království a  po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům  a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého. Tak praví katechismus. A my si všimneme, i sami u sebe, jak člověk hned uvěří všem možným poplašným zprávám, jak na nás zapůsobí každé píchnutí v krajině srdeční, jak hned dáváme za opravdu různým katastrofickým scénářům. Přitom se máme těšit  na nebeské království a toužit po životě v nebi, kde budeme šťastni, kde už nebude ani nemoc ani smrt. A my si všimneme, jak si každý říká, že si to zařídí jak nejlépe umí, jak spoléhá na své síly a ne na Ducha svatého. Přitom právě Duch svatý volá v našem srdci Abba, Otče, takže my můžeme důvěřovat Pánu Ježíši, který nás naučil Otče náš. Opravdu nejsme v rukou osudu, člověk není hříčkou náhody, ale jsme v rukou Otce. Je velice zajímavé, když katechismus připomíná, že vlastně celá modlitba Otče náš vyjadřuje naši naději, protože v ní se vyjmenovává to, na co se máme těšit.

3.

Láska je vlitá  ctnost, kterou milujeme Boha nade všechno, pro  něho samého a svého bližního jako sebe z lásky k Bohu, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, abychom byli spaseni, zachráněni. Láska a svoboda patří k sobě, o tom byly napsány celé romány. Katechismus o tom také píše:  Kdybychom milovali ze strachu, byli bychom jako otroci, kdybychom milovali ze ziskuchtivosti, byli bychom jen obchodníci. Když posloucháme pro dobro samo, pro Boha našeho Otce, jsme jako synové, jsme jeho děti.

Závěr:

V Písmu čteme, že lidé o prvních křesťanech říkali: Pohleďte na něm jak se milují. A také viděli, jak opravdu milují Boha nade všechno. Potěší nás, když vidíme, jak se mají lidé v rodině rádi. A zabolí nás, když (někdy tak často) slyšíme, jak se někde přestali mít rádi. Kéž to platí i teď o nás, abychom tak tvořili rodinu, kterou ostatní rádi vidí, protože žijeme v lásce, naději a víře. Proto za tyto božské ctnosti nepřestáváme prosit a zároveň děkovat. Činíme tak i při této mši svaté - oběti díkůvzdání.  

Amen.

 

28. v mezidobí - 9/10 2011 - na evangelium Mimo církev není spásy, spasení ostatních: v Bukovince příklad ze zlínského nádraží, ve Křtinách bez příkladu

27. v mezidobí - 2/10 2011

Lidské ctnosti 3 božské, vlité, jsou to dary, přejeme si je, prosíme za ně a také děkujeme a 4 základní - definice všech čtyřech. Příklad Jana Dohnálka, když sbíjel dřevěné těsnění, jednou to budou po nás rozbíjet, tak aby nemuseli na nás nadávat. Mírnost: Znát míru v jídle, pití, práci ale hlavně v kritice.

26. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 25/9

na 2. čt. Flp 2,1-11 Láska k sobě - unavené tělo se brání připomíná nedostatek jídla, spánku, odpočinku, duše se nebrání - láska k sobě znamená dopřát tělu i duši dost dobrého

25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 18/9

na Mt 20,1-16 KKC 2006-2011 Milost - nezasloužený dar

a) Bůh se rozhodl nechat člověka spolupracovat na díle své milosti b) nikdo si nemůže zasloužit první milost

24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 11/9

na 2. čt. Řím 14,7-9 Člověk hledá smysl života

Žijeme z naděje.  Kristus za všechny zemřel a všechny nás ponořil křtem do

své smrti a vzkříšení. Nepatříme tedy sobě, ale jemu. Příklad křtu v Bulharsku - kněz třikrát pozvedl dítě

23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 4/9 na Mt 18,15-20 Chyby a pohoršení v Církvi - bratrské napomenutí

Bravo, český výraz pro pěkně sprostý časopis. Ale slovo je to pěkné, nebojme se ho použít. Nás také potěšilo, když to na nás při pěší pouti do Říma volali. Bravo anebo česky: To je pěkný, říkejme to. když se dozvíme, že mladí vzali babičku z nemocnice, aby mohla umřít doma, když vidíme, jak láska vítězí nad únavou.

To není pěkný, to je fuj. Říkejme to, i když se v novinách nebo v hospodě obdivuje nějaká špatná věc. Když se dozvíme, že nějaký funkcionář si to šikovně zařídil, že podnik zprivatizoval a pak zadlužil a pak jej prodal cizincům. To není pěkný, když se lidé neberou  a pak pobírají dávky jako osamělá matka. To není pěkný, když celou sobotu stráví v hospodě  a pak honem v neděli ráno pustí míchačku nebo cirkulárku, aby  dohnali to co zameškali. To je bratrské napomenutí v církvi.