O dávání dárků

Tak tohle nedávno napsal jeden farář. Na jednu stranu jsou jeho slova docela trefná a snad i vtipně ironická, na stranu druhou je z nich cítit jakási zapšklost a lehce  povýšené moralizování. Přiznám se, že já to tak ostře nevnímám. Navíc mi ta kritika přijde dost nefér.

Vždyť ke cti adventního nakupování slouží fakt, že se nakupují většinou dárky. Tedy něco, co nebudeme vlastnit, co koupíme a někomu druhému darujeme. Dárkem můžeme druhého potěšit a udělat radost.

Ale měli bychom ho skutečně darovat. To však není tak samozřejmé, jak se může zdát. Darem je totiž také možno- vědomě či nevědomě - si kupovat něčí přízeň a náklonnost. Nebo dokonce se za dáváním může skrývat touha si někoho zavázat, citově vydírat nebo jím manipulovat. To už není dar, ale úplatek nebo přímo štědrovečerní korupce. To mohou občas dělat někteří prarodiče vůči vnoučatům, to neúmyslně děláme jako rodiče, když říkáme dětem: „Dostaneš to a to, když budeš takový a takový..."

Chápeme dar spíše jako odměnu, jako něco za něco. Symbolika nezaslouženého Božího daru spásy v osobě Ježíše Krista, kterou naše dárky druhým mají připomínat, se z toho zcela vytrácí.

Ale zvažte sami, co je cennější - zda pocit bezpodmínečné lásky a nezasloužené radosti nebo pocit vyrovnaných obchodních vztahů v rodině.