Něco tak pěkného jsem ještě nečetl ani neslyšel

"SVATÁ RODINA" S DĚTMI V KOSTELE

Kázání na svátek Svaté rodiny (Mt 2,13-15.19-23)

• Dnes prožíváme den, kdy nemá svátek jenom takzvaná Svatá rodina, tedy Josef, Maria a Ježíš, ale svátek má úplně každá rodina, dokonce i ta, která o tom vůbec neví, protože ke svatosti je povolán každý člověk. Pravdou je, že kázat na téma rodiny může být pro kněze obtížné. Určitě mi dáte za pravdu, že každý z nás již slyšel řadu promluv na toto téma. Při některých se kazatel - sladkobolně rozplýval nad přeslazeným idylickým obrazem Svaté rodiny, kdy velebil Marii, Josefa a dokonce i osla a vola u jesliček, nebo se zase plamennými slovy pohoršoval nad stavem dnešních rodin, především těch, které v chrámu Páně vůbec nebyly přítomny a ani o to nikdy neměly zájem. A tak proudy slov kolem posluchačů uháněly jako rychlík po trati. Nakonec si všichni oddechli, že kázání skončilo, a po mši svaté se rádi vrátí do skutečného života normální dnešní rodiny.

Pokusme se tentokrát zůstat v realitě i během kázání a nečekat až na slova "Jděte ve jménu Páně". Představme si, že se rodina vypraví se svými neposednými ratolestmi do kostela na mši svatou. Co je tam bude čekat, na co musejí být připraveni? Především na to, že jejich děti se nebudou chovat jako dospělí. Poprvé a naposledy jsme si směli v kostele pořádně zakřičet na svém vlastním křtu. Pak už to bylo vždycky chápáno jako narušování bohoslužby. Zde začíná první dilema - chodit nebo nechodit s capartem do kostela, dokud tam jenom spí nebo brečí? Logická odpověď většinou zní: chodit, protože když jde do kostela celá rodina, miminko nemůže zůstat doma samotné. V této fázi nejde o náboženskou výchovu kojence, ale o výchovu jeho rodičů i ostatních účastníků bohoslužeb vzájemné ohleduplnosti a toleranci. Je nevhodné doporučovat mamince, ať dítě příště nechá doma, když vyrušuje.  Na druhé straně rodiče takového hlučného dítěte by si měli uvědomit, že ne každý má tak vytrénovanou nervovou soustavu jako oni. Je třeba hledat rozumný a moudrý kompromis. Když to nejde jinak, lze jít s dítkem na chvíli ven. Rodiče se nemusejí obávat, že by jejich účast na mši svaté ztratila platnost: je to jistá forma oběti, kterou přinášejí kvůli svému dítěti.

Další fáze nastává ve věku kdy už dítě vnímá skutečnost kolem sebe. Některé děti jsou ještě  v šesti  letech skálopevně přesvědčené, že celý svět je tady jen kvůli nim. Za normálních okolností by však dítěti již kolem druhého roku života mělo začít docházet, že něco se nesmí a něco se musí.  Často se ovšem můžeme setkat s tím, že křesťanští rodiče nemají odvahu tuto nepříjemnou stránku zákazu vnést i do duchovní zkušenosti dítěte. Domnívají se, že co se týče  Pána Boha, musí být pro dítě vše co nejpříjemnější. A tak děti v kostele křičí, jedí, lezou do zpovědnic a na kazatelnu a k povyražení ostatních napodobují pana faráře. Rodiče z toho mají často radost a vnímají to jako první stopy duchovního povolání.

• Zde se dostáváme k něčemu, co má na člověka ještě daleko větší dopad, a to je vyváženost naší představy o Bohu, Jedná se o vyrovnanost mezi obrazem Boha milujícího a obrazem Boha nejvýš svatého a spravedlivého, Boha, jehož nemáme pouze milovat, ale jemuž jsme také zavázáni úctou a poslušností. V dnešní době převládá ve výchově spíše ten první obraz, což by nevadilo, pokud bychom úspěšně netajili a nezamlčovali ten druhý. Jeden extrém jsme vyměnili za druhý. Zatímco naše prababičky často říkávaly dětem: "Počkej, šak on tě Pánbů potrestá!", my spíše jednáme v duchu často nesprávně chápaného tvrzení, že ,,láska je víc než přikázání". Právě díky určitým pravidlům chování i zákazům můžeme v kostele vnímat celistvý obraz Boha. Pokud malého človíčka nečeká v kostele nic zvláštního, nic tajemného, kvůli čemu se musí ztišit a ovládnout, pak je to pro něj rozhodně zajímavější na hřišti nebo u McDonalda. Výchova k víře není jen předáním soustavy náboženských názorů, ale formuje i vztah dítěte k Bohu. Proto se občas zamysleme, jaký obraz Boha v dětech pěstujeme.

Z knihy P. Ing Mgr Pavla Konzbula:  Puzzle, kázání a zamyšlení v liturgickém roce A, vydala Cesta Brno 2010, strana 24 - 28

vypsal a barevně zdůraznil J.P.