Dvě promluvy o sv. Václavovi - do školního rozhlasu v Borech

Relace do školního rozhlasu, která poprvé zazněla v Borech 27.9.1999 před svátkem patrona země české i moravské a celého národa českého.

Zítra je v církevním kalendáři svátek svatého Václava, knížete a mučedníka. Byl zabit svým bratrem právě 28. září v roce 929 i když někteří dějepisci tvrdí, že to bylo až v roce 935. Zítra však také máme státní svátek, právě kvůli výročí tohoto knížete české země, tedy nejvyššího představitele našeho tehdejšího státu.

O jeho životě se dočteme v různých legendách, mnohé jsme si připomínali i v dějinách české literatury nebo je budeme ještě probírat. Většina lidí si myslí, že legenda je něco vymyšleného. Ve skutečnosti je legenda článek, který se měl číst v den svátku. Všechny legendy vycházejí ze skutečnosti, i když nejsou psány přísně podle výslechu očitých svědků, jak je tomu u dnešních zápisů. Je však zajímavé, že nejnovější vědecké vykopávky a nálezy jen potvrzují jejich pravdivost. V jedné legendě o svatém Václavovi čteme, že sám pěstoval vinnou révu a připravoval z ní víno ke mši svaté. Při nejnovějších výzkumech v okolí pražského hradu se v blízkosti budov našly terasy, na kterých se vinná réva pěstovala. Ze všech legend o svatém Václavovi vyplývá, že byl velice vzdělaný, uměl číst a psát ve více jazycích. Tenkrát to byla opravdová výjimka. Velice také dbal na spravedlnost v zemi, staral se o to, aby nikdo nebyl nevinně odsouzen a potrestán.

V té době ohrožovaly naši zem sousední státy - Bavorsko a Sasko. S těmito nepřáteli se chtěl spojit  Radslav Zlický, který ovládal východní Čechy. Svatý Václav proti němu vytáhl do boje. Bylo jasné, že  budou umírat lidé z družiny Václavovy i Radslavovy, že mezi Čechy i Zličany přibudou nové vdovy a sirotci. Proto svatý Václav nabídl neposlušnému knížeti, aby si to vyřídili mezi sebou sami a ušetřili tak svoje lidi. Došlo k osobnímu souboji, který svatý Václav vyhrál. Vidíme z toho,že to nebyl žádný zbabělec. Legenda vypráví, že kníže Radslav se svatého Václava lekl, protože uviděl na jeho čele lesklý kříž a po jeho boku dva anděly. Při podrobném  zkoumání brnění, které nosil svatý Václav se ukázala zajímavá věc. Kovový kryt, který chránil  jeho nos, byl ozdoben křížem. Proto se mohlo stát, že se tento kříž odrážel na vyleštěné Václavově helmě. A když byly zkoumány kostry přemyslovských knížat, na Václavově lebce se našel srůst.  To znamená, že do hlavy dostal tak velkou ránu, až mu praskla kost, ale později zase srostla. Proto nemá pravdu ten, kdo říká,  že svatý Václav byl slaboch. Nelze se přitom odvolávat na poplatek pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů, které svatý Václav odváděl do Saska. Dnes už je jasné, že tento poplatek se platil dávno před tím, než svatý Václav začal vládnout a ještě dlouho po tom. Ukazuje se, že tenkrát to nebylo nic hanlivého ani potupného. Dneska se přece také nemůžete zlobit, že na hranicích zaplatíte clo a další poplatky, abyste mohli klidně jet dál. V době svatého Václava se platily tyto poplatky, aby se udržel mír. I tehdejší Němci platili takové poplatky Maďarům, aby na ně pořád neútočili. Svatý Václav dal postavit první kostel na pražském hradě. Na jeho základech stojí nyní katedrála svatého Víta, chlouba celé naší vlasti, která přitahuje zástupy lidí z celé Evropy i zámoří.

O našem knížeti také čteme, že do země zval cizí kněze. Nechtěl tím dát stranou domácí kněze, kteří sloužili slovanským jazykem. Jinak by ho přece tolik nechválili v legendách, které o něm psali ve své rodné řeči. Zval kněze z celé Evropy proto, aby naše země nebyla sama a otevřela se vůči sousedům, protože to je nutné vždycky, tenkrát jako dnes. Svatý Václav byl umučen na hradě ve Staré Boleslavi, který patřil jeho mladšímu bratrovi a po něm byl pojmenován. Před smrtí dokázal ještě vyrazit Boleslavovi zbraň z ruky, dostat ho na zem a darovat mu život, neboť si nechtěl poskvrnit ruce bratrovou krví. Umíral s modlitbou na rtech v mladém věku necelých 30 let.

 Můžeme uzavřít: Na začátku našeho státu stojí postava hrdiny - nábožensky řečeno člověka svatého neboli světce. Naše republika se obrací do budoucnosti, připravuje se zapojení do Evropského společenství. Nová Evropa  má nastoupit na místo dosavadního doutnajícího ohniště, z kterého v tomto století vyšlehl plamen dvou válek, které zachvátily celý svět. V naší republice se také připravujeme na lepší spojení  s lidmi na celém světě - už dneska  si můžeme telefonovat s lidmi na olympiádě na protější straně zeměkoule. Proto je tak důležité, abychom se domluvili ve světových jazycích a proto se je musíme učit.

Síla stromu však není v jeho větvích, i když jen na nich se sklízí ovoce. Síla stromu je v jeho kořenech. I naše republika se obrací ke svým kořenům. A tam je vzdělané a statečné mladé kníže, svatý Václav. Ten, který je nazýván dědicem země české, ale i moravské a slezské! Proto byl výroční den jeho umučení, 28. září, vyhlášen státním svátkem a prohlášen za den české státnosti. Proto bude zítra den volna, abychom si všichni, děti i rodiče i ostatní občané, mohli oddechnout a trochu se nad tím zamyslit. A s národním básníkem Josefem Václavem Sládkem můžeme říci:

Svatý Václave, české kníže slyš,

hlasy k tobě pozvedáme v nadhvězdnatou říš. 

Tisíc tomu let, cos byl kníže náš.

Ale přes tvou zem za těch tisíc let

vln jak mořem převalilo všelikých se běd.

Ale tys je znal, při svém lidu stál,

tys své země nezapomněl, tys ji miloval.

Můžeme si také vzpomenout na chorál, který zazníval u sochy svatého Václava v Praze a na jiných místech vždycky ve  chvílích pro národ nejtěžších:

Ty jsi dědic české země,

rozpomeň se na své plémě,

nedej zahynouti nám ni budoucím. 

Pomoci my tvé žádáme,  smiluj se nad námi,

utěš smutné, zažeň vše zlé,

svatý Václave. Kriste eleison.