6.11.2016 - XVIII. svatohubertská pouť ve Křtinách
06.11.2016 - promluvy
VSS PJOMPOM Maria, pomoz . .
Milí a vážení hosté, Vaše Magnificence, páni rektoři, Spectabiles páni děkani a proděkani, Vaše Excelence, pane náměstku ministra, i vy ostatní hosté ze světa akademického, společenského a lesnického, vážení myslivci, přátelé přírody, moji milí křtinští farníci a poutníci zblízka i zdáli a vážení hosté ze Slovenska, Polska, Portugalska, Nizozemí a Spojených států, bratři a sestry
Ctíme sv. Huberta a dovoláváme se jeho přímluvy. A zajímáme se o něj nejen v té dávné minulosti, kdy v Belgii prožíval svoje bolesti v rodině, loveckou vášeň i nadšení pro Boží království. Zajímá nás přítomnost. Proto mně potěšilo a doufám, že to potěší i vás: Papež svatý Jan Pavel Druhý měl křestní jméno Karel, to všichni víme, ale jako biřmovací jméno si vybral právě svatého Huberta. Bylo mu 18 let a bylo to v roce 1938 kdy tuto svátost přijal v rodných Wadowicích.
Nevíme, proč si tohoto svatého vybral, ale v každém případě je nám tím první slovanský papež sympatický.
A myslím, že i přes oblibu současného papeže, který se výrazně věnuje ekologii, je potřeba se vracet k poselství svatého Jana Pavla II. Napsal 14 okružních listů - encyklik, s kterými s obrací ke všem lidem dobré vůle. Ta o svatých Cyrilu a Metoději, našich slovanských apoštolech, nás jistě všechny těší. V závěru života napsal encykliku Donum vitae - Dar života - kde připomíná úctu k lidskému životu od je ho početí až po přirozený konec. Odmítá prenatální eugeniku a euthanasii. Nedivme se. Ti, kdo znají dějiny nacistické strany, vědí, jaká nebezpečná cesta se otvírá těmito nezodpovědnými pokusy s lidmi, jak se to dá všechno propagandisticky převrátit. Pravý ekolog je vždycky opatrný a hospodář ještě opatrnější. Nevidí jen na okamžitý prospěch, nechce vyhovět nějakým módním přáním, ale myslí na důsledky a na budoucnost. A lesní hospodář ten zvlášť : Musí myslet na několik generací dopředu. Příroda je Boží dar, všechno stvořené jsme dostali. A my musíme Boží dílo respektovat. Opravdu s opatrností k němu přistupovat. Máme je totiž předat budoucím.
Sami se z ní těšit, ale předat dál. Těm, kteří přijdou po nás a které neznáme. I těm, které známe, musíme přenechat svobodu, aby se rozhodli sami podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, jak navážou. A to už je svým způsobem těžké. A ještě těžší je přijmout myšlenku na konec všeho pozemského.
Proto máme slovo Boží, které nám dnes dost dramatickým způsobem připomíná ty poslední věci člověka. Člověk se až zatřásl při popisu mučení statečných židovských mladíků právě v Sýrii, kde se dnes také něco podobného opakuje. Člověk se až zastyděl, když slyšel jak před mučiteli vyznávají víru v budoucnost, kterou zaručuje Bůh, stvořitel všeho - všehomíra - vesmíru, jak jsme slyšeli.
Karel Hubert Wojtyla - svatý Jan Pavel II. - napsal Donum vitae - Dar života. Platí to pro tento svět, platí to pro lidské tělo, platí to i pro budoucnost: Dar života zde na zemi i dar života potom. To je křesťanské poselství, ne saducejské, protože saduceové ně věří ve vzkříšení mrtvých. A my nejsme církev saducejská, ale apoštolská. Apoštolové viděli a uvěřili. Slyšeli svého Pána, jak slíbil, že vstane z mrtvých, a viděli, že to splnil. A toto hlásali dál, i když se také byli za to mučeni. Máme nejen mučedníky doby makabejské, ale i mučedníky křesťanské, i zde ve Křtinách máme v kostele jejich obrazy a sochy. A právě svatý Jan Pavel II. říká, že ve století 20. bylo nejvíce mučedníků a jsou i v tomto století. Také my máme Ježíšovo poselství hlásat dál. I my to za chvíli společně řekneme: Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.
Ty, náš Pane a Mistře, nás přece učíš, že jsem v rukou Boha, i našeho Otce, že jeho dar máme vděčně přijmout a uctivě využít a ne předělávat po svém. Ty Pane Ježíši nás učíš, že smrt nemá poslední slovo a ty nám ukazuješ, že nebeský Otec o nás ví, ať jsme živí či mrtví, že nás nenechá v područí smrti a že nás jednou vzkřísí. U tebe najdeme útěchu, když přece jen to umírání na nás bolestně dolehne, jako dolehlo na svatého Huberta, když přišel o svou mladou ženu, která mu zemřela při porodu prvního dítěte. Co dál? Při lovu na to zapomenout nešlo, proto se obrátil k Pánu Ježíši a jemu věnoval svůj život. Jakoby mu vrátil ten dar života - Donum vitae. Myslím, že podobná bolest dolehla na mladého Karla Wojtylu, když těsně před svým prvním svatým přijímáním musel být na pohřbu své matky, když pak za pár let umřel i jeho bratr - mladý lékař Edmund, který se smrtelně nakazil ve službě. Možná, že proto si vybral sv. Huberta za svého biřmovacího patrona. Nevíme to sice přesně, ale mohlo to tak být.
V úctě k jeho i našemu patronu i my uvažujme o Pánu Ježíši, díky jemuž víme, že ten dar života nám nemůže vzít ani tělesná smrt, protože Bůh dává život zde na zemi i v budoucnosti. Proto zvěstujeme Ježíšovu smrt za nás hříšné, proto děkujeme za jeho utrpení, které nám přineslo vykoupení, a vyznáváme jeho vzkříšením, jeho vítězství i nad smrtím, které bude i naším vítězstvím. Kéž se tak stane, kéž u Boha, dárce všeho života pozemského i věčného, dojdeme plnosti života. Amen.
PRAMENY:
Sv. Hubert, patron myslivců, se narodil kolem r. 655 ve Francii.
Pocházel ze šlechtického rodu, mladý se oženil, ale ovdověl při narození svého prvního dítěte. Zlomen touto bolestí se uchyloval stále častěji do lesů a hledal zapomnění v lovu. Jednoho dne spatřil jelena, který nesl mezi parohy svítící kříž.
Tento zážitek posílil Huberta v úmyslu zasvětit svůj život Bohu. Přijal kněžské svěcení a působil jako posel víry v Brabantsku. Lidé mu začali říkat „apoštol Arden". Kolem roku 700 byl vysvěcen na biskupa v Maastrichtu. Později přeložil své sídlo do Lutychu. Tam postavil katedrálu a dál se věnoval šíření víry. Jeho význam pro křesťanství v této krajině je nedocenitelný.
Zemřel 30. května 727 a 3. listopadu 743 byly jeho ostatky přeneseny do městečka Andagia v Ardenách, které se od té doby jmenuje St. Hubert. Od francouzské revoluce jsou ostatky nezvěstné.
Od 15. století jsou zakládány Hubertovy rytířské řády a bratrstva. Je zobrazován jako biskup nebo jako lovec, ale vždy je poblíž jelen s křížem mezi parohy. Svátek má 3. listopadu a v ten den se v některých krajích světí chléb, sůl a voda.
Sv. Jan Pavel II. - podle Wikipedie
Karol Józef Wojtyła mladší se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích jako třetí potomek armádního důstojníka Karola Wojtyły staršího (1879–1941) a jeho ženy Emilie, rozené Kaczorowské (1884–1929). Oba rodiče pocházeli z okolí města Bielsko–Białé, stojícího zhruba 60 kilometrů jihozápadně od Krakova.[6] Jméno Karol dostal budoucí papež po otci, Józef snad po maršálu Józefu Piłsudském, jenž deset dní před jeho narozením porazil ruská vojska u Kyjeva[7] nebo na počest císaře Františka Josefa I., v jehož armádě jeho otec dříve sloužil.[8] Ze svých starších sourozenců Karol Wojtyła zažil pouze bratra Edmunda (1906–1932), sestra Olga (1914 - 1914) zemřela krátce po narození.[9] Dne 20. června 1920 jej ve wadowickém kostele Panny Marie pokřtil vojenský kaplan Franciszek Żak. Kmotry se stali jeho teta a strýc z matčiny strany Maria Wiadrowska a Józef Kuczmierczyk.[10]
Své dětství Karol Wojtyła, kterého lidé z jeho nejbližšího okolí oslovovali Lolek,[pozn. 1] prožil v prvním poschodí domu čp. 2 na Rynku (dnes Kościelna 7), přímo naproti kostela, kde byl pokřtěn.[6] Jeho rodina žila skromně, zhruba na úrovni středního stavu.[8] Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který dříve pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství rakousko-uherské armády. Po vzniku Polska pokračoval v kariéře jako poručík polské armády, do zálohy v hodnosti kapitána odešel v roce 1927. Matka, zručná vyšívačka, si svou práci příležitostně nosila domů. Karolův bratr Edmund studoval po dokončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově.[12] V chlapeckém věku se Karol Wojtyła rád věnoval kopané, plavání nebo bruslení a často se účastnil i pěších výletů do okolí Wadowic. Do první třídy nastoupil 15. září 1926[pozn. 2] v místní základní škole, jež byla umístěná v prvním patře městské radnice, vzdálené zhruba minutu chůze od bytu rodiny Wojtyłových. Na konci třetí třídy, 13. dubna 1929, ve věku 45 let, zemřela na vleklý zánět srdce a ledvin Karolova matka Emilie.[8] K prvnímu svatému přijímání přistoupil 25. května 1929 v době smutku nad smrtí maminky. V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity v Mickiewiczově ulici.[pozn. 3] Tato škola mu poskytla kvalitní klasické vzdělání, které navíc doplnil studiem řečtiny a latiny, jež se stala jeho celoživotní zálibou. S výukou neměl výraznější problémy a vždy dosahoval výborného prospěchu. Mimo školu se věnoval i řadě dalších aktivit, k nimž patřilo například členství v bratrstvu Panny Marie, kde se seznámil s kaplanem bratrstva otcem Zacharem.[15] O denním rozvrhu Karola Wojtyły v průběhu docházky do gymnázia jeho životopisec George Weigel poznamenal:
| „ | Kapitán Wojtyła a jeho syn zavedli přísný domácí režim. Před školou, která začínala v osm hodin, brzy vstali, pomodlili se a posnídali. Když se z mladého Karola stal ministrant, často ještě chodili na sedmou do kostela Panny Marie na ranní mši. Dopoledne byl potom Lolek ve škole. Brzy odpoledne jej otec vyzvedl a šli spolu na oběd do hostince paní Marie Banasové nedaleko jejich domova. ... Následovaly asi dvě hodiny hraní, potom přišly na řadu domácí úkoly a lehká večeře, kterou otec vaříval doma. Večer, bylo-li hezky, spolu chodili na procházky. | “ |
| — George Weigel[16] | ||
Ještě v létě 1938 se Karol Wojtyła s otcem přestěhovali do
suterénního bytu v Tyniecké ulici čp. 10 v Krakově. Dům postavil bratr
jeho matky Emilie Robert a byl vzdálen zhruba dvacet minut chůze od
fakulty, kterou začal navštěvovat počátkem měsíce října. V rámci studia
chodil na výuku polské etymologie, fonetiky a tvarosloví, účastnil se
přednášek o interpretaci literárního textu, na úvod do středověké,
novověké a současné polské poezie, dramatu a prózy a úvodu do ruského
jazyka a staroslověnštiny. Ve volném čase se opět zapojil do divadelní
činnosti, vstoupil do několika recitačních skupin, stal se členem
Kroužku studentů polonistiky a začal se vzdělávat ve francouzštině.[20] Všechny jeho aktivity včetně vysokoškolského studia však 1. září 1939 přerušila druhá světová válka.
Po jejím vypuknutí se otec a syn Wojtyłovi pokusili uprchnout ze země
směrem na východ, nicméně ruská blokáda polské hranice je přinutila k
návratu zpět do Krakova.[21]
V září 1940 si Karol Wojtyła musel naléhavě sehnat trvalé zaměstnání,
aby nebyl deportován k nuceným pracím v Německu. Své uplatnění nalezl v
kamenolomu v krakovské čtvrti Zakrzywek, kde se těžil vápenec pro výrobu
sody v chemičce Solvay.[22]
Zpočátku nakládal vápenec do důlních vozíků nebo pracoval jako brzdař
na důlních vlacích, po čase se však vypracoval do pozice pomocníka
odstřelovače.[23] 18. února následujícího roku zemřel jeho otec, kterého v prosinci upoutalo na lůžko onemocnění srdce.[22] ...........................