Poutní cesta Velehrad - Svatý Hostýn úspěšně otevřena

Jak již bylo avízováno, v letošním roce došlo po vzájemné spolupráci Matice svatohostýnské a Matice Velehradské k vybudování poutní cesty spojující obě významná poutní místa. Dva dny před svátkem věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje byla za účasti až nečekaně vysokého počtu poutníků prošlápnuta ve směru od Svatého Hostýna. Počítám s tím, že někdo jiný napíše o významu a programovém uspořádání pouti a ještě to doprovodí příhodnou fotodokumentací. Pokud se tak dosud nestalo, pak je to výzva. Já se pokusím o několik praktických hodnotících pohledů:

• Celkově lze poznamenat, že po fyzické stránce cesta byla více namáhavá, než jsem předpokládal. Určitě k tomu však přispělo i extrémní počasí - první den ostré slunko a velké vedro, druhý den dopoledne prudké lijáky. Pro poutníka, který není příliš zvyklý chodit, je vzdálenost (první den něco pod 30 km, druhý den něco nad 30 km) dost ubíjející. Po konzultaci s některými spoluputujícími mohu uvést, že z toho vyplynuly naprosto konkrétní zdravotní obtíže - z horka zapaření intimních partií těla a celková malátnost (možná i slabší úžeh), z promočených bot rozmočená a rozcitlivělá chodidla, z ušlé vzdálenosti namožené svaly, šlachy a klouby (u hodně poutníků to byly kyčle, v mém případě kotníky). Ke slovu přišly také nějaké ty náplasti na puchýře, obvazy apod. Naproti tomu je nutné poznamenat, že trasa rozhodně není náročná nad únosnou míru. Na cestě byli také úspěšní poutníci ve věku nad 70 let.
• Po psychické stránce to bylo rovněž náročné, zejména ve spojitosti s překonáváním výše uvedených fyzických těžkostí. Nadto někteří účastníci trpěli vyrovnáváním se se svými nespokojenostmi. Zde bych já osobně vinu nesvaloval na organizátory poutního pochodu (vzhledem k tomu, že se jednalo o poměrně velkou akci a vše probíhalo poprvé), ale vinu přičítám samotným stěžovatelům, protože se zamotali do vlastních falešných představ a očekávání. Organizátoři navíc v písemných dokumentech i slovně při startu předem prosili o pochopení pro případ, že nastanou nováčkovské chyby a nedostatky.
• Po společenské stránce skvělá akce. První den 190 poutníků, druhý den 110 poutníků. Pro mě mnozí známí i neznámí a v obou případech dost dobrý důvod hodně času využít k zajímavým a užitečným rozhovorům. Pokud jsem se zrovna nemodlil nebo si záměrně neužíval pochodování v tichu a soukromí, tak se mi pusa dva dny nezastavila. Kdy a kde jinde na to najít tolik času?
• Po duchovní stránce taktéž skvělá akce, ovšem pokud se někdo nenechal ovládnout lpěním na svých jiných očekáváních. Myslím, že kvůli velké porci kilometrů do cíle, nebylo možné více prodlužovat zastávky se společnými modlitbami a zpěvy. Význam pouti by si to možná zasloužil, ale z praktického hlediska lze v životě uskutečňovat věci reálné a ne vždy ty vysněné. Mnozí přihodili nějaký ten růženec navíc při pochodu a (alespoň podle mě) modlitba není jen slovní vyjadřování myšlenek nasměřovaných k Bohu, ale také mimoslovní zaujímání zdravých postojů v situacích, které právě prožívám, pokud je to z lásky k Bohu a lidem kolem mě.
• Příjemným doplňkem byly občerstvovací stanice - hned na startu na Svatém Hostýně, v Lukovečku, ve Fryštáku, ve Zlíně, v Napajedlích, v Huštěnovicích a v Jalubí. K užitku byly na startu vystavené písemné informace, po cestě předávané poutnické křížky a v cíli dekrety o absolvování pouti.

Tož tak. Myslím, že si všichni pouti nebo alespoň její části podle svých možností dobře užili a také nějaké to požehnání pro sebe a své blízké získali. Také myslím, že byl položen velice dobrý základ k velice dobré tradici. Nakolik se do budoucna ujme, záleží jen na nás poutnících. Chci povzbudit všechny, kdo letos zaváhali, aby se napřesrok přidali. Přece nejsme na světě jen proto, abychom dělali jen věci snadné.

Líbilo se mi alegorické přirovnání průběhu naší pouti, s putováním sv. Cyrila a Metoděje. Slunný a horký čtvrtek  přirovnáno k Soluni. Deštivý, mlhavý, blátivý pátek pak k  divočině na severu, obývaném pohanskými Slovany. A věrozvěsti tam šli. Šli rádi - poněvadž nesli evangelium - radostnou zvěst, a nestarali se jaké strasti je čekají v průběhu cesty, co je čeká na konci cesty. I my jsme šli rádi - poněvadž jsme věděli, že dojdeme na Velehrad, a nestarali jsme se, zda nakonec vysvitne slunce, nebo bude vlhko, bláto, déšť, po celou dobu našeho putování. Kdo by to řekl, že se těm dvěma misionářům podaří  to dílo Boží. Jen Pán to věděl. Kdo by řekl v pátek dopoledne, že v podvečer bude opět svítit slunce. Jen Pán to věděl. Jemu díky. 

 A všem, kdo jeho jméno hlásají od času svatých bratří soluňských ....