Kostel je živý prostor

VODA

Bez vody není života.

Proto vás u vchodu do každého (katolického) kostela vítá voda. Je v kropence abychom se s ní pokropili. Většinou s ní děláme kříž. Tak si máme připomenout, že vše pro nás začalo, když jsme byli při křtu svatému vodou omyti a naše duše byla očištěna od dědičného hříchu, byla do ní dána milost Boží a tou křestní vodou zalita, aby mohla růst. 

SVĚTLO

Po tmě nic neroste (kromě krápníků - a jsou krásné a nedaleko od Křtin).

Proto v každém kostele je nejméně jedno světlo, svítí červeně nad svatostánkem a ukazuje, že zde nejsme sami, že zde s námi tajemně přebývá Pán Ježíš.

Jsme v jeho domě a proto jej pozdravíme: Muži smeknutím a všichni krátkým pokleknutím právě před svatostánkem. (Kdo by si nemohl kleknout, má se hluboce uklonit.)

  TICHO

Všechno velké se rodí v tichu.

Co je krásné, musí být uspořádané, proto se zpívá a modlí dle určitého řádu. Mrtvé stroje dělají hluk, neukáznění tvorové rámusí.

V přírodě je nádherné ticho, doplněné jen ptačím zpěvem a tichými zvuky, dokazujícími, že zde něco žije.

Rámus je vždycky nepříjemný, hluk škodí. Rádi však slyšíme, že tam bylo ticho jako v kostele ...

Využijme posvátného ticha, abychom i sami sebe nějak posvětili, zevnitř prosvětlili.